Jób 31 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Očistná přísaha

1 „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? 2 Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin? 3 Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností? 4 Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky? 5 Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí, 6 ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost. 7 Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních, 8 ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni. 9 Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha, 10 ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní. 11 Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení, 12 byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu. 13 Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor, 14 co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat? 15 Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně? 16 Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději 17 a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl – 18 ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil –, 19 jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá, 20 jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat, 21 jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci, 22 ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu. 23 Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností. 24 Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám,‘ 25 jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění, 26 jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze, 27 a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých ústjim rukou poslal, 28 i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry. 29 Jestliže jsem se radoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého – 30 vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu, 31 lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti,‘ 32 cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře –, 33 jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi, 34 že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří. 35 Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis. 36 Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec. 37 O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu. 38 Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly, 39 jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval, 40 ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova.

Bible, překlad 21. století

1 Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima, že se nebudu dívat po dívkách. 2 Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí, jaké dává Všemohoucí shůry dědictví, 3 ne-li neštěstí pro zlosyna, ne-li pohromu pachatelům zla? 4 Copak Bůh nehledí na mé cesty, copak nepočítá všechny mé kroky? 5 Jestli jsem v životě jednal falešně, jestli jsem kdy pospíchal konat lest – 6 pak ať mě Bůh zváží na váze poctivé, ať se ubezpečí o mé nevině! 7 Jestli má noha z cesty zabloudila, jestli mé srdce odešlo za očima, jestli mi na rukou špína ulpěla – 8 pak ať co zaseji, sní někdo jiný, ať jsou mé ratolesti vykořeněny! 9 Jestli jsem se v srdci dal něčí ženou svést, jestli jsem číhal u dveří přítele – 10 pak ať má žena pro jiného mele, ať s ní jdou jiní do postele! 11 Byl by to přece zvrhlý zločin, byl by to trestuhodný hřích, 12 byl by to oheň k záhubě spalující, vykořenil by vše, co pěstuji! 13 Copak jsem svému služebníku odepřel právo nebo své služebnici, když měli se mnou spor? 14 Co bych si pak počal Bohu tváří v tvář? Co bych mu odpověděl, až se mě bude ptát? 15 Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě? Nezformoval nás jeden a Týž v lůně matčině? 16 Copak jsem nevnímal potřeby chudých, nechal jsem pohasínat oči vdovy? 17 Copak jsem jedl svůj chléb sám a sirotkům z něj nedával? 18 Od mého mládí u mě jak u otce vyrůstal, od svého dětství jsem vdovám pomáhal. 19 Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů, jak ubožák nemá ani přikrývku? 20 Copak mi takový ze srdce nežehnal, když se vlnou mých ovcí zahříval? 21 Jestli má ruka někdy napadla sirotka, protože jsem viděl, že soud na mě dá – 22 pak ať mi vyrvou paži z ramena, ať je má ruka v lokti zlomena! 23 Božího trestu jsem se přece bál, před jeho vznešeností bych neobstál! 24 Copak jsem snad kdy doufal ve zlato, nazýval jsem drahý kov svou jistotou? 25 Copak mě těšilo, jak velké jmění mám a kolik toho svou rukou vydělám? 26 Copak jsem obdivoval zářící slunce a měsíc putující ve své nádheře, 27 takže bych se v srdci dal tajně svést a rukou jim od úst poslal polibek? 28 I to by byl přece trestuhodný hřích, zrazoval bych tím Boha na nebi!^[1] 29 Copak mě těšilo neštěstí nepřítele, copak jsem jásal, když se mu vedlo zle? 30 Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit tím, že bych na něj svolával kletby. 31 Copak si mí podomci museli stěžovat: ‚Kéž by nám dal trochu masa; máme hlad‘? 32 Vždyť ani cizinec nemusel venku nocovat, své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán. 33 Copak jsem jako Adam skrýval své přestupky?^[2] Chtěl jsem svou vinu v srdci utajit? 34 Měl jsem snad strach před hlučícím davem, bál jsem se posměchu svého kmene, takže jsem mlčel a ani nevycházel ven? 35 Kéž by mi někdo poskytl slyšení! Zde je můj podpis. Ať mi Všemohoucí odpoví! Ať můj žalobce předloží svůj spis! 36 Rád ho budu nosit na vlastních ramenou, ozdobím se jím jako korunou! 37 Všechny své kroky před ním rád vypovím, předstoupím před něj jako princ! 38 Jestli má půda křičí proti mně a její brázdy pláčí společně, 39 jestli jsem její plody jedl bezplatně a mořil její nájemce – 40 pak ať mi vzejde bodláčí místo pšenice a plevel místo ječmene!“^[3] 41 Zde Jobova řeč končí.

Bible Kralická

1 Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu? 2 Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti? 3 Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není? 4 Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá? 5 Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má: 6 Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou. 7 Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna: 8 Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni. 9 Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady: 10 Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní. 11 Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná. 12 Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil. 13 Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou? 14 Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu? 15 Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž? 16 Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil? 17 A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní? 18 Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce. 19 Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu? 20 Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel? 21 Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou: 22 Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí. 23 Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl. 24 Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé? 25 Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má? 26 Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící, 27 Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou? 28 I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího. 29 Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo? 30 Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho. 31 Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti? 32 Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem. 33 Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou? 34 A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří. 35 Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj. 36 Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny. 37 Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu. 38 Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali, 39 Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání: 40 Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. [ (Job 31:41) Skonávají se slova Jobova. ]

New International Version

1 ‘I made a covenant with my eyes not to look lustfully at a young woman. 2 For what is our lot from God above, our heritage from the Almighty on high? 3 Is it not ruin for the wicked, disaster for those who do wrong? 4 Does he not see my ways and count my every step? 5 ‘If I have walked with falsehood or my foot has hurried after deceit – 6 let God weigh me in honest scales and he will know that I am blameless – 7 if my steps have turned from the path, if my heart has been led by my eyes, or if my hands have been defiled, 8 then may others eat what I have sown, and may my crops be uprooted. 9 ‘If my heart has been enticed by a woman, or if I have lurked at my neighbour’s door, 10 then may my wife grind another man’s grain, and may other men sleep with her. 11 For that would have been wicked, a sin to be judged. 12 It is a fire that burns to Destruction^[1]; it would have uprooted my harvest. 13 ‘If I have denied justice to any of my servants, whether male or female, when they had a grievance against me, 14 what will I do when God confronts me? What will I answer when called to account? 15 Did not he who made me in the womb make them? Did not the same one form us both within our mothers? 16 ‘If I have denied the desires of the poor or let the eyes of the widow grow weary, 17 if I have kept my bread to myself, not sharing it with the fatherless – 18 but from my youth I reared them as a father would, and from my birth I guided the widow – 19 if I have seen anyone perishing for lack of clothing, or the needy without garments, 20 and their hearts did not bless me for warming them with the fleece from my sheep, 21 if I have raised my hand against the fatherless, knowing that I had influence in court, 22 then let my arm fall from the shoulder, let it be broken off at the joint. 23 For I dreaded destruction from God, and for fear of his splendour I could not do such things. 24 ‘If I have put my trust in gold or said to pure gold, “You are my security,” 25 if I have rejoiced over my great wealth, the fortune my hands had gained, 26 if I have regarded the sun in its radiance or the moon moving in splendour, 27 so that my heart was secretly enticed and my hand offered them a kiss of homage, 28 then these also would be sins to be judged, for I would have been unfaithful to God on high. 29 ‘If I have rejoiced at my enemy’s misfortune or gloated over the trouble that came to him – 30 I have not allowed my mouth to sin by invoking a curse against their life – 31 if those of my household have never said, “Who has not been filled with Job’s meat?” – 32 but no stranger had to spend the night in the street, for my door was always open to the traveller – 33 if I have concealed my sin as people do,^[2] by hiding my guilt in my heart 34 because I so feared the crowd and so dreaded the contempt of the clans that I kept silent and would not go outside – 35 (‘Oh, that I had someone to hear me! I sign now my defence – let the Almighty answer me; let my accuser put his indictment in writing. 36 Surely I would wear it on my shoulder, I would put it on like a crown. 37 I would give him an account of my every step; I would present it to him as to a ruler.) – 38 ‘if my land cries out against me and all its furrows are wet with tears, 39 if I have devoured its yield without payment or broken the spirit of its tenants, 40 then let briers come up instead of wheat and stinkweed instead of barley.’ The words of Job are ended.