Jób 30 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Nářek nad současným ponížením

1 Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejichž otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům. 2 K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest? 3 Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený, 4 trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem. 5 Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem; 6 musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy, 7 hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami, 8 bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní. 9 A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí; 10 hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat. 11 Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili. 12 Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd, 13 rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo. 14 Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek. 15 Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása. 16 A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření. 17 V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající. 18 Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici; 19 jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. 20 Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. 21 Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou. 22 Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly. 23 Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé. 24 Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal. 25 Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka? 26 Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno. 27 Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení. 28 Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc. 29 Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů. 30 Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené. 31 Má citera zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“

Bible, překlad 21. století

1 Teď se mi ale vysmívají ti, kdo jsou mladší nežli já – ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil ani ovčáckého psa! 2 Síla jejich rukou k čemu mi může být? Jejich zmužilost je dávno pryč. 3 Nouzí a hladem vyzáblí vyprahlou zemí se toulají, nocí zkázy a pustoty. 4 Mezi křovím sbírají listy lebedy, kořínky jalovce se chtějí nasytit. 5 Lidé je ze svého středu vyhnali, křičí za nimi jak za zloději. 6 Ve strmých roklích bydlet musejí, v děrách do země a v jeskyních. 7 Hýkají jako osli ve křoví, spolu se choulí pod kopřivy – 8 hlupáci, kteří ani jméno nemají, kteří jsou ze země bičem vyhnáni! 9 Teď ale o mně skládají písničky, stal jsem se pro ně příslovím. 10 Už zdálky jsem jim odporný, plivat do tváře se mi nestydí. 11 Když Bůh můj provaz potupně povolil, i oni odhodili všechny zábrany. 12 Lůza povstává po mé pravici, nohy mi chtějí podrazit, připravují cesty, aby mě zničili. 13 Mou stezku rozkopali, na mojí zkáze pracují a nikdo jim v tom nebrání. 14 Širokou průrvou pronikají, jak záplava se valí troskami. 15 Všechny ty hrůzy se na mě vrhly, mou důstojnost jako by vichr uchvátil, jak oblak rozplynulo se mé bezpečí. 16 Teď už mě ale duše opouští, zmocňují se mě dny soužení. 17 Bůh ve mně v noci drtí kosti, bolest mě sžírá, nedá se utišit. 18 Ohromnou silou mě drží za šaty,^[1] v límci košile chce mě uškrtit. 19 Do bláta mě odmrštil, prachu a popelu jsem podobný. 20 Křičím k tobě, a ty neodpovídáš; stojím tu, a ty jen přihlížíš. 21 Proměnil ses mi v ukrutníka, veškerou silou na mě útočíš. 22 Vysoko ve větru mě unášíš, smýkáš mnou v hrozné vichřici. 23 Vedeš mě na smrt, to jistě vím – do domu určeného všem živým. 24 Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne, když volá o pomoc ve své pohromě. 25 Copak jsem nad ubožákem neplakal? Neměl jsem soucit pro chudáka? 26 Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo, namísto světla mě temno přepadlo. 27 Mé nitro bouří, nedá se utišit, dostihly mě dny soužení. 28 Nevidím slunce, chodím ve chmurách, přede všemi vstávám a naříkám. 29 Mé vytí připomíná šakaly, vydávám skřeky se pštrosy. 30 Kůže na těle mi zčernala, v kostech mi plane horečka. 31 Truchlivě zvučí moje citera, z mé píšťaly se line pláč.

Bible Kralická

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého. 2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich. 3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa. 4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim. 5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem, 6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí. 7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali, 8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země. 9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví. 10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati. 11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli. 12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své. 13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže. 14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se. 15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé. 16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého, 17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají. 18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá. 19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu. 20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne. 21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ. 22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud. 23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý. 24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali. 25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným. 26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota. 27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení. 28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím. 29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů. 30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti. 31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Slovo na cestu

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

New International Version

1 ‘But now they mock me, men younger than I, whose fathers I would have disdained to put with my sheep dogs. 2 Of what use was the strength of their hands to me, since their vigour had gone from them? 3 Haggard from want and hunger, they roamed^[1] the parched land in desolate wastelands at night. 4 In the brush they gathered salt herbs, and their food^[2] was the root of the broom bush. 5 They were banished from human society, shouted at as if they were thieves. 6 They were forced to live in the dry stream beds, among the rocks and in holes in the ground. 7 They brayed among the bushes and huddled in the undergrowth. 8 A base and nameless brood, they were driven out of the land. 9 ‘And now those young men mock me in song; I have become a byword among them. 10 They detest me and keep their distance; they do not hesitate to spit in my face. 11 Now that God has unstrung my bow and afflicted me, they throw off restraint in my presence. 12 On my right the tribe^[3] attacks; they lay snares for my feet, they build their siege ramps against me. 13 They break up my road; they succeed in destroying me. “No-one can help him,” they say. 14 They advance as through a gaping breach; amid the ruins they come rolling in. 15 Terrors overwhelm me; my dignity is driven away as by the wind, my safety vanishes like a cloud. 16 ‘And now my life ebbs away; days of suffering grip me. 17 Night pierces my bones; my gnawing pains never rest. 18 In his great power God becomes like clothing to me^[4]; he binds me like the neck of my garment. 19 He throws me into the mud, and I am reduced to dust and ashes. 20 ‘I cry out to you, God, but you do not answer; I stand up, but you merely look at me. 21 You turn on me ruthlessly; with the might of your hand you attack me. 22 You snatch me up and drive me before the wind; you toss me about in the storm. 23 I know you will bring me down to death, to the place appointed for all the living. 24 ‘Surely no-one lays a hand on a broken man when he cries for help in his distress. 25 Have I not wept for those in trouble? Has not my soul grieved for the poor? 26 Yet when I hoped for good, evil came; when I looked for light, then came darkness. 27 The churning inside me never stops; days of suffering confront me. 28 I go about blackened, but not by the sun; I stand up in the assembly and cry for help. 29 I have become a brother of jackals, a companion of owls. 30 My skin grows black and peels; my body burns with fever. 31 My lyre is tuned to mourning, and my pipe to the sound of wailing.