Žalm 78 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

1 Lide můj, naslouchej učení mému, k slovům úst mých nakloň ucho, 2 otevřu svá ústa ku přísloví, předložím hádanky dávnověké. 3 Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, 4 nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal. 5 Stanovil svědectví v Jákobovi, vydal zákon v Izraeli a přikázal našim otcům, aby s tím seznamovali své syny, 6 aby o tom vědělo budoucí pokolení, synové, kteří se zrodí. Ti to budou dále vyprávět svým synům, 7 aby složili důvěru v Boha a na Boží skutky nezapomínali, aby zachovávali vždy jeho přikázání, 8 a nebyli jako jejich otcové, to umíněné, vzdorné pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nezůstal věrný Bohu. 9 Lukem vyzbrojení Efrajimci otočili se v den bitvy. 10 Nedbali na smlouvu Boží, podle jeho zákona žít odepřeli, 11 zapomněli na jeho skutky, na divy, jež jim dal shlédnout. 12 On před jejich otci činil divy v zemi egyptské na Sóanském poli. 13 Moře rozpoltil a převedl je, jako hráz postavil vody. 14 Ve dne oblakem je vodil, po celou noc září ohně. 15 Rozpoltil na poušti skály, dal jim pít hojně jak z propastných tůní, 16 bystřiny vyvedl ze skalního štítu, nechal plynout vodstva jako řeky. 17 Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu, 18 srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle. 19 A reptali proti Bohu: „Může Bůh prostřít stůl v poušti? 20 Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?“ 21 Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli, 22 neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu. 23 Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes 24 a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. 25 Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti. 26 Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí 27 a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku, 28 nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich. 29 Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví. 30 Nepřešla je chtivost. Měli ještě pokrm v ústech, 31 když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil. 32 Přes to vše hřešili dále, nevěřili jeho divům. 33 Tu učinil konec jejich dnům, že přešly jako vánek, jejich léta přeťal náhlým děsem. 34 Kdykoli je hubil, dotazovali se po jeho vůli, za úsvitu hledávali opět Boha, 35 připomínali si, že Bůh býval jejich skála, že Bůh nejvyšší byl jejich vykupitel. 36 Ale klamali ho svými ústy, jazykem mu lhali, 37 v svém srdci nestáli při něm, nezůstali věrni jeho smlouvě. 38 Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení, 39 pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací. 40 Kolikrát mu v poušti vzdorovali, jakou trýzeň působili mu v tom pustém kraji! 41 Zas a zase pokoušeli Boha, činili výčitky Svatému Izraele. 42 Nepřipomínali jeho sílu, den, kdy je vykoupil z moci protivníka, 43 když činil svá znamení v Egyptě a své zázraky na Sóanském poli. 44 Ramena řek i bystřiny proměnil v krev, takže se nemohli napít. 45 Seslal na ně mouchy, aby je sžíraly, žáby, které jim přinesly zkázu. 46 Co se urodilo, vydal hmyzu, kobylkám plod jejich práce. 47 Jejich révu zničil krupobitím a smokvoně mrazem. 48 Jejich dobytek vydal v plen krupobití a ohnivým střelám jejich stáda. 49 Tak je stíhal svým planoucím hněvem, hněvem hrozným, prchlivostí, souženími, řadou poslů zkázy. 50 Dával průchod svému hněvu, jejich duše neušetřil smrti, vydal moru v plen vše živé. 51 Všechno prvorozené v Egyptě pobil, prvotiny plodivé síly v Chámových stanech. 52 Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští, 53 vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře. 54 Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal. 55 Vypudil před nimi pronárody, jejich zem rozměřil na dědictví, v jejich stanech ubytoval izraelské kmeny. 56 Ale pokoušeli ho a vzdorovali Bohu nejvyššímu a nedbali na svědectví jeho, 57 odpadali, byli věrolomní jak otcové jejich, selhávali jako záludný luk. 58 Na posvátných návrších ho uráželi, svými modlami ho podnítili k žárlivosti. 59 Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, velmi si zprotivil Izraele: 60 opovrhl svým příbytkem v Šílu, stanem, v němž přebýval mezi lidmi. 61 Vydal do zajetí svoji sílu, svoji čest do rukou protivníka 62 a svůj lid vydal v plen meči, proti svému dědictví vzplál prchlivostí. 63 Jejich junáky sežehl oheň, jejich panny svatebních chval nepoznaly. 64 Jejich kněží padli mečem, jejich vdovy neplakaly. 65 A pak se Panovník probudil jak ze sna, jak bohatýr rozjařený vínem, 66 zezadu bil svoje protivníky, uvedl na ně potupu věčnou. 67 Zprotivil si Josefův stan, Efrajimův kmen si nevyvolil, 68 zvolil si kmen Judův, horu Sijón, tu si zamiloval. 69 Svou svatyni vybudoval jak výšiny nebes, navěky ji založil jak zemi. 70 Davida si zvolil, svého služebníka, povolal ho ze salaší, 71 od ovcí s jehňaty ho přivedl, aby pásl Jákoba, jeho lid, Izraele, jeho dědičný díl. 72 A pásl je s bezúhonným srdcem, rukou zkušenou je vodil.

Einheitsübersetzung 2016

Erzählung und Lehre aus der Geschichte Israels

1 Ein Weisheitslied Asafs. Lausche, mein Volk, meiner Weisung! Neigt euer Ohr den Worten meines Munds! 2 Ich öffne meinen Mund zu einem Spruch; ich will Geheimnisse der Vorzeit verkünden. (Ž 49,5; Mt 13,35) 3 Was wir hörten und erfuhren, was uns die Väter erzählten, (Ž 22,31; Ž 44,2) 4 das wollen wir ihren Kindern nicht verbergen, sondern dem kommenden Geschlecht erzählen: die ruhmreichen Taten des HERRN und seine Stärke, die Wunder, die er getan hat. 5 Er richtete ein Zeugnis auf in Jakob, Weisung gab er in Israel und gebot unseren Vätern, ihre Kinder das alles zu lehren, (Ž 147,19) 6 damit das kommende Geschlecht davon erfahre, / die Kinder, die noch geboren werden; sie sollen aufstehen und es ihren Kindern erzählen, 7 damit sie ihr Vertrauen auf Gott setzen, / die Taten Gottes nicht vergessen und seine Gebote bewahren 8 und nicht werden wie ihre Väter, ein Geschlecht voll Trotz und Empörung, ein Geschlecht, dessen Herz nicht fest war und dessen Geist nicht treu zu Gott hielt. (Dt 32,5) 9 Die Söhne Efraims, Kämpfer mit Pfeil und Bogen, wandten den Rücken am Tag der Schlacht; 10 Gottes Bund hielten sie nicht, sie weigerten sich, seiner Weisung zu folgen. 11 Sie vergaßen seine Taten, die Wunder, die er sie sehen ließ. 12 Vor den Augen ihrer Väter vollbrachte er Wunder im Land Ägypten, im Gefilde von Zoan. (Nu 13,22) 13 Er spaltete das Meer und führte sie hindurch, er ließ das Wasser feststehen wie einen Damm. (Ex 14,21) 14 Er führte sie bei Tag mit der Wolke und die ganze Nacht mit leuchtendem Feuer. (Ex 13,21) 15 Er spaltete Felsen in der Wüste und gab dem Volk reichlich zu trinken, wie mit Wassern der Urflut. (Ex 17,6; Nu 20,11) 16 Er ließ Bäche aus dem Gestein entspringen, ließ Wasser fließen gleich Strömen. 17 Doch sie sündigten weiter gegen ihn, sie trotzten in der Wüste dem Höchsten. (Ez 20,13) 18 In ihrem Herzen versuchten sie Gott: Sie forderten Nahrung für ihr Verlangen. (Ex 16,3; Ž 106,14) 19 Sie redeten gegen Gott; / sie fragten: Kann uns denn Gott den Tisch decken in der Wüste? 20 Zwar hat er an den Felsen geschlagen, sodass Wasser floss und Bäche strömten. Kann er auch Brot geben und Fleisch bereiten seinem Volk? 21 Das hörte der HERR und ergrimmte; / Feuer flammte auf gegen Jakob, Zorn erhob sich gegen Israel, (Nu 11,1) 22 weil sie Gott nicht glaubten und nicht auf seine Hilfe vertrauten. 23 Da gebot er den Wolken droben und öffnete die Tore des Himmels. (Mal 3,10) 24 Er ließ Manna auf sie regnen als Speise, er gab ihnen Korn vom Himmel. (Ex 16,4; J 6,31) 25 Jeder aß vom Brot der Starken; er sandte Nahrung, sie zu sättigen. (Ž 105,40) 26 Er ließ den Ostwind losbrechen am Himmel, führte in seiner Macht den Südwind herbei. 27 Er ließ Fleisch auf sie regnen wie Staub, gefiederte Vögel wie Sand am Meer. 28 Er ließ sie mitten ins Lager fallen, rings um ihre Zelte. 29 Sie aßen und wurden reichlich gesättigt; er hatte ihnen gebracht, was sie begehrten. 30 Noch aber hatten sie ihre Gier nicht gestillt, noch war die Speise in ihrem Mund, (Nu 11,33) 31 da erhob sich gegen sie Gottes Zorn; / unter ihren Kräftigen schlug er zu und streckte die jungen Männer Israels nieder. 32 Doch sie sündigten trotz allem weiter und glaubten nicht seinen Wundern. (Nu 14,11) 33 Darum ließ er ihre Tage schwinden wie einen Hauch und ihre Jahre in jähem Schrecken. (Nu 14,22) 34 Wenn er dreinschlug, fragten sie nach Gott, kehrten um und suchten ihn. (Nu 21,7; Iz 26,16) 35 Sie dachten daran, dass Gott ihr Fels ist und Gott, der Höchste, ihr Erlöser. (Ž 92,16) 36 Doch sie täuschten ihn mit ihrem Mund und belogen ihn mit ihrer Zunge. (Iz 29,13) 37 Ihr Herz hielt nicht fest zu ihm, sie hielten seinem Bund nicht die Treue. (Ž 95,10) 38 Doch er ist barmherzig, vergab die Schuld und vernichtete nicht. Oftmals ließ er ab von seinem Zorn und unterdrückte seinen Groll. (Ex 32,14; Nu 14,20; Iz 48,9; Oz 11,8)

Ex 32,14Nu 14,20Iz 48,9Oz 11,8

39 Denn er dachte daran, dass sie Fleisch sind, nur ein Hauch, der vergeht und nicht wiederkehrt. (Jb 7,7; Ž 103,14) 40 Wie oft haben sie ihm in der Wüste getrotzt, ihn gekränkt in der Steppe! (Dt 9,22) 41 Immer wieder stellten sie ihn auf die Probe, sie reizten den Heiligen Israels. (Ž 71,22) 42 Sie dachten nicht mehr an seine Hand, an den Tag, als er sie vom Gegner befreite, (Ž 106,21) 43 als er in Ägypten seine Zeichen tat und seine Wunder im Gefilde von Zoan. (Ž 78,12; Ž 135,9) 44 Er verwandelte ihre Flüsse und Bäche in Blut; sie konnten daraus nicht mehr trinken. (Ex 7,17) 45 Er schickte einen Schwarm von Fliegen gegen sie, der fraß sie auf, ein Heer von Fröschen, das sie vertilgte. (Ex 8,17) 46 Ihre Ernte überließ er den Grillen und Heuschrecken den Ertrag ihrer Mühen. (Ex 10,4) 47 Ihre Reben zerschlug er mit Hagel, ihre Maulbeerbäume mit Körnern aus Eis. (Ex 9,18) 48 Ihr Vieh überließ er dem Hagel und ihre Herden den Seuchen. (Ex 9,3) 49 Er schickte gegen sie die Glut seines Zorns, / Grimm und Wut und Bedrängnis, Boten des Unheils in Scharen. 50 Er ließ seinem Zorn freien Lauf; / er bewahrte sie nicht vor dem Tod und lieferte ihr Leben der Pest aus. (Ex 9,8) 51 Er schlug in Ägypten alle Erstgeburt, in den Zelten Hams die Erstlinge ihrer Manneskraft. (Ex 12,29; Ž 105,36; Ž 135,8; Ž 136,10)

Ex 12,29Ž 105,36Ž 135,8Ž 136,10

52 Dann führte er sein Volk hinaus wie Schafe, leitete sie wie eine Herde durch die Wüste. (Ž 77,21) 53 Er führte sie sicher, sie mussten nichts fürchten, doch ihre Feinde bedeckte das Meer. (Ex 14,19) 54 Er brachte sie in sein heiliges Gebiet, zum Berg, den seine Rechte erworben hat. (Ex 15,17; Ž 114,2) 55 Er vertrieb die Nationen vor ihnen / und verteilte ihr Land als Erbe und ließ in ihren Zelten die Stämme Israels wohnen. (Jz 24,8; Ž 44,3) 56 Doch sie versuchten ihn und trotzten Gott, dem Höchsten; sie hielten sich nicht an seine Zeugnisse. 57 Wie ihre Väter fielen sie treulos von ihm ab, sie wandten sich ab wie ein Bogen, der versagt. (Oz 7,16) 58 Sie erbitterten ihn mit ihrem Kult auf den Höhen und reizten seine Eifersucht mit den Bildern ihrer Götter. (Dt 32,16) 59 Gott hörte es und er ergrimmte, ganz und gar verwarf er Israel. 60 Er gab seine Wohnung auf in Schilo, das Zelt, das er aufgerichtet hatte unter den Menschen. (1S 1,3; Jr 7,12) 61 Er gab seine Macht in Gefangenschaft, seine Zierde in die Hand des Feindes. (1S 4,11) 62 Er lieferte sein Volk dem Schwert aus und war voll Grimm über sein Eigentum. 63 Die jungen Männer fraß das Feuer; den jungen Mädchen sang man kein Brautlied. (Jr 7,34) 64 Die Priester wurden mit dem Schwert erschlagen; die Witwen konnten die Toten nicht beweinen. (1S 4,11; Jb 27,15) 65 Da erwachte der Herr wie aus dem Schlaf, wie ein Held, der betäubt war vom Wein. 66 Er schlug seine Feinde zurück und übergab sie ewiger Schande. (1S 5,6) 67 Das Zelt Josefs verwarf er, dem Stamm Efraim entzog er die Erwählung. 68 Doch den Stamm Juda erwählte er, den Berg Zion, den er liebt. (2Pa 6,6) 69 Dort baute er sein hoch ragendes Heiligtum, so fest wie die Erde, die er für immer gegründet hat. (Ž 48,3) 70 Und er erwählte David, seinen Knecht; er holte ihn weg von den Hürden der Schafe, (1S 16,11; 2S 7,8; Ž 89,21) 71 von den Muttertieren nahm er ihn fort, / damit er Jakob weide, sein Volk, und Israel, sein Erbe. 72 Und er weidete sie mit lauterem Herzen und führte sie mit klugen Händen.