1 Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? 2 Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu, 3 jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají? 4 Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí? 5 Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu, 6 jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek? 7 Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče, 8 na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni. 9 Bude ti chtít jednorožec sloužit či nocovat u tvého krmelce? 10 Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet? 11 Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce ? 12 Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat? 13 Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa; 14 svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu, 15 zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř zdupat. 16 Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná. 17 Bůh totiž odepřel dát jí moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti. 18 Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem. 19 Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou? 20 Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach, 21 v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům, 22 vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací. 23 Toulec nad ním chřestí, blýská se kopí a oštěp, 24 s burácením se řítí po zemi, až se chvěje, nedá na nic než na zvuk polnice, 25 zařehtá, kdykoli polnice zazní, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk. 26 Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu? 27 Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo? 28 Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu, nepřístupném místě. 29 Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči. 30 Jeho mláďata střebají krev, a kde jsou skolení, tam je i on.“
Jób 39
Bible, překlad 21. století
1Víš snad, kdy rodí kamzíci? Bdíš nad laněmi, když sléhají?2Počítáš měsíce jejich březosti? Znáš čas, kdy mají porodit?3Tehdy se skloní a mladé vrhají, přichází konec jejich bolestí.4Jejich mladí pak venku nabírají sil, až jednou odběhnou a už se nevrátí.5Kdo divokého osla pustil na svobodu? Kdo jen to zvíře zbavil postrojů?6Dal jsem mu za domov pustou planinu, jeho příbytkem je solná poušť.7Může se posmívat hlučícímu městu, nemusí poslouchat pokřik biřiců.8Co najde v kopcích, to má za pastvu, hledá si kdejakou zelenou bylinu.9Bude ti buvol ochoten sloužit? Bude nocovat ve tvé stáji?10Můžeš ho provazy udržet u brázdy? Bude za tebou orat v údolích?11Spolehneš na něj, když má tolik síly? Svěříš mu snad své úkoly?12Můžeš mu věřit, že ti sveze zrní, že shromáždí, cos vymlátil?13Pštrosice křídly radostně mává, jako by měla perutě s peřím čápa.14Jenže svá vejce na zemi zanechává, aby se v písku zahřála.15Nedbá, že je rozšlápne něčí noha, že je divá zvěř může rozdupat.16Krutá je k mláďatům, jako by její nebyla; že zmaří své úsilí, o to se nestará.17Bůh ji totiž moudrostí neobdaroval, ani trochu rozumu jí zdědit nenechal.18Když ale vyskočí a do běhu se dá, koni i s jezdcem se může smát!19Jsi to ty, kdo dává sílu koni? Umíš mu hřívou šíji ozdobit?20Necháš ho skákat jako luční kobylky? Jeho hrdé ržání bázeň nahání!21Rozjařen silou divoce hrabe kopyty, už už vyrazit zbraním naproti.22Směje se strachu, vůbec se nebojí, před mečem nechce o krok ustoupit.23Po boku mu chřestí toulec se šípy, kopí a šavle se blýskají.24Chvěje se vzrušením, hltá dálky, když zazní polnice, nic ho nezdrží.25Při každém zatroubení řehtá: ‚Ihíí!‘ pach bitvy zdálky ucítí, hřímání velitelů a všechen křik.26Řídí se sokol tvým rozumem, když k letu na jih křídla rozestře?27Vznese se orel na tvůj povel, aby si stavěl hnízdo ve výšce?28Na skále bydlí, na ní nocuje, skalní útes mu hradem je.29Odtud se rozhlíží za pokrmem, očima hledí do dálek.30Jeho mláďata chtějí hltat krev; kde jsou mrtvoly, tam je hned!“