Kazatel 2 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Hledání blaženosti

1 Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! 2 O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? 3 Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. 4 Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, 5 založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, 6 zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. 7 Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. 8 Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. 9 Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. 10 V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. 11 I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.

— Týž úděl všech

12 I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili předtím? 13 Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. 14 Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. 15 V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. 16 Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. 17 Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem.

— Nehodný dědic

18 Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. 19 Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. 20 Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem. 21 Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. 22 Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? 23 Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

— Boží dary

24 Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. 25 Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? 26 Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

Bible, překlad 21. století

Nic jsem si neodepřel

1 Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost. 2 O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to? 3 Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem. 4 Proto jsem podnikal nemálo věcí: Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vinice. 5 Zakládal jsem parky a zahrady, plnil je stromy s rozličným ovocem. 6 Zbudoval jsem si vodní nádrže, zavlažoval z nich háje se stromky. 7 Pořídil jsem si otrokyně a otroky, měl jsem dostatek domácí čeledi. Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí, měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív. 8 Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady, poklady králů, poklady mnoha krajin. Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín. 9 Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku. 10 Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost – jedinou odměnu za všechno pachtění.

Omrzel mě život

11 Pak jsem se ohlédl na všechno své počínání, na všechno pachtění, jímž jsem se zabýval: Hle, vše je marnost a honba za větrem! Není nic smysluplného pod sluncem! 12 Zaměřil jsem se na to, abych posoudil moudrost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho předchůdci!) 13 Viděl jsem, že moudrost je lepší než hloupost, tak jako je světlo lepší než temnota. 14 „Moudrý má oči otevřené, hlupák však bloudí v tmách.“ Nyní ale sám poznávám, že stejný osud čeká oba dva! 15 Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec tolik moudrosti? A tak jsem usoudil, že i to je marnost. 16 Po moudrém ani hloupém památka nepotrvá věčně. Vše minulé se v budoucnu zapomene – jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt. 17 Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem! 18 Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník. 19 Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost. 20 Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem! 21 Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc. 22 K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem? 23 Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost. 24 Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží. 25 Vždyť kdo by bez něj^[1] mohl jíst a všeho užívat? 26 Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí; hříšníku ale svěří úkol hromadit a kupit, co potom musí zanechat Božímu oblíbenci. I to je marnost a honba za větrem.

Bible Kralická

1 Řekl jsem opět srdci svému: Nuže nyní zkusím tě v veselí, užívejž tedy dobrých věcí. A hle, i to marnost. 2 Smíchu jsem řekl: Blázníš, a veselí: Co to děláš? 3 Přemyšloval jsem v srdci svém, abych povoloval u víně tělu svému, srdce však své spravuje moudrostí, a přídržel se bláznovství dotud, až bych zkusil, co by lepšího bylo synům lidským, aby činili pod nebem v počtu dnů života svého. 4 Veliké jsem skutky činil, vystavěl jsem sobě domy, štípil jsem sobě vinice. 5 Vzdělal jsem sobě zahrady a štěpnice, a štípil jsem v nich stromy všelijakého ovoce. 6 Nadělal jsem sobě rybníků, abych svlažoval jimi les plodící dříví. 7 Najednal jsem sobě služebníků a děvek, a měl jsem čeled v domě svém; k tomu i stáda skotů a bravů veliká měl jsem nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě. 8 Nahromáždil jsem sobě také stříbra a zlata a klínotů od králů a krajin; způsobil jsem sobě zpěváky a zpěvakyně i jiné rozkoše synů lidských a nástroje muzické rozličné. 9 A tak velikým jsem učiněn, a zrostl jsem nade všecky, kteříž přede mnou byli v Jeruzalémě; nadto moudrost má zůstávala při mně. 10 A čehožkoli žádaly oči mé, nezbránil jsem jim, aniž jsem zbraňoval srdci svému jakého veselí; srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce mé, a to byl podíl můj ze vší práce mé. 11 Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pod sluncem. 12 Pročež obrátil jsem se, abych spatřoval moudrost a nemoudrost, i bláznovství. (Nebo co by člověk spravil, chtěje následovati krále? To, což již jiní spravili.) 13 I viděl jsem, že jest užitečnější moudrost než bláznovství, tak jako jest užitečnější světlo nežli temnost. 14 Moudrý má oči v hlavě své, blázen pak ve tmách chodí; a však poznal jsem, že jednostejné příhody všechněm se přiházejí. 15 Protož jsem řekl v srdci svém: Máliť mi se tak díti, jako se děje bláznu, pročež jsem tedy moudrostí předčil? A tak řekl jsem v srdci svém: I to jest marnost. 16 Nebo není památka moudrého jako i blázna na věky, proto že to, což nyní jest, ve dnech budoucích všecko v zapomenutí přichází, a že jakož umírá moudrý, tak i blázen. 17 Pročež mrzí mne tento život; nebo semi nelíbí nic, což se děje pod sluncem, poněvadž všecky věci jsou marnost a trápení ducha. 18 Ano mrzí mne i všecka práce má, kterouž jsem vedl pod sluncem proto že jí zanechati musím člověku, kterýž bude po mně. 19 A kdo ví, bude-li moudrý, či blázen? A však panovati bude nade vší prací mou,kterouž jsem vedl, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. A i to marnost. 20 I přišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vší práci, kterouž jsem konal, a v níž jsem moudrý byl pod sluncem. 21 Mnohý zajisté člověk pracuje moudře, uměle a spravedlivě, a však jinému, kterýž nepracoval o tom, nechává toho za podíl jemu, ješto i to jest marnost a bídná věc. 22 Nebo co má člověk ze vší práce své a z kvaltování srdce svého, kteréž snáší pod sluncem, 23 Poněvadž všickni dnové jeho bolestní, a zaměstknání jeho hněv, tak že ani v noci neodpočívá srdce jeho? A i to marnost. 24 Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti, a učiniti životu svému pohodlí z práce své? Ač i to také viděl jsem, že z ruky Boží pochází. 25 Nebo kdož by jísti a užívati měl toho nežli já? 26 Člověku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umění a veselí; hříšníku pak dává trápení, aby shromažďoval a hrnul, čehož by zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení ducha.

New International Version

Pleasures are meaningless

1 I said to myself, ‘Come now, I will test you with pleasure to find out what is good.’ But that also proved to be meaningless. 2 ‘Laughter,’ I said, ‘is madness. And what does pleasure accomplish?’ 3 I tried cheering myself with wine, and embracing folly – my mind still guiding me with wisdom. I wanted to see what was good for people to do under the heavens during the few days of their lives. 4 I undertook great projects: I built houses for myself and planted vineyards. 5 I made gardens and parks and planted all kinds of fruit trees in them. 6 I made reservoirs to water groves of flourishing trees. 7 I bought male and female slaves and had other slaves who were born in my house. I also owned more herds and flocks than anyone in Jerusalem before me. 8 I amassed silver and gold for myself, and the treasure of kings and provinces. I acquired male and female singers, and a harem^[1] as well – the delights of a man’s heart. 9 I became greater by far than anyone in Jerusalem before me. In all this my wisdom stayed with me. 10 I denied myself nothing my eyes desired; I refused my heart no pleasure. My heart took delight in all my labour, and this was the reward for all my toil. 11 Yet when I surveyed all that my hands had done and what I had toiled to achieve, everything was meaningless, a chasing after the wind; nothing was gained under the sun.

Wisdom and folly are meaningless

12 Then I turned my thoughts to consider wisdom, and also madness and folly. What more can the king’s successor do than what has already been done? 13 I saw that wisdom is better than folly, just as light is better than darkness. 14 The wise have eyes in their heads, while the fool walks in the darkness; but I came to realise that the same fate overtakes them both. 15 Then I said to myself, ‘The fate of the fool will overtake me also. What then do I gain by being wise?’ I said to myself, ‘This too is meaningless.’ 16 For the wise, like the fool, will not be long remembered; the days have already come when both have been forgotten. Like the fool, the wise too must die!

Toil is meaningless

17 So I hated life, because the work that is done under the sun was grievous to me. All of it is meaningless, a chasing after the wind. 18 I hated all the things I had toiled for under the sun, because I must leave them to the one who comes after me. 19 And who knows whether that person will be wise or foolish? Yet they will have control over all the fruit of my toil into which I have poured my effort and skill under the sun. This too is meaningless. 20 So my heart began to despair over all my toilsome labour under the sun. 21 For a person may labour with wisdom, knowledge and skill, and then they must leave all they own to another who has not toiled for it. This too is meaningless and a great misfortune. 22 What do people get for all the toil and anxious striving with which they labour under the sun? 23 All their days their work is grief and pain; even at night their minds do not rest. This too is meaningless. 24 A person can do nothing better than to eat and drink and find satisfaction in their own toil. This too, I see, is from the hand of God, 25 for without him, who can eat or find enjoyment? 26 To the person who pleases him, God gives wisdom, knowledge and happiness, but to the sinner he gives the task of gathering and storing up wealth to hand it over to the one who pleases God. This too is meaningless, a chasing after the wind.