Jób 39 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

1 Znáš čas vrhu skalních kozorožců? Opatrovals laň, když rodí? 2 Počítáš měsíce, kdy jsou březí, a znáš čas jejich vrhu, 3 jak se skloní, vrhnou svá mláďata, svých bolestí pozbývají? 4 Jak jejich mláďata sílí, volně si rostou, odběhnou a už se k nim nevracejí? 5 Kdo vypustil divokého osla na svobodu, kdo uvolnil řemení stepnímu oslu, 6 jemuž jsem za domov vykázal pustinu, solnou pláň za příbytek? 7 Posmívá se městskému hluku, neposlouchá povyk poháněče, 8 na horách slídí po pastvě, pídí se po zeleni. 9 Bude ti chtít jednorožec sloužit či nocovat u tvého krmelce? 10 Připoutáš jednorožce provazem k brázdě, bude snad za tebou doliny vláčet? 11 Důvěřuješ mu, protože má tak velkou sílu? Ponecháš mu výtěžek své práce ? 12 Věřil bys mu, že tvé zrno sveze a shromáždí na tvůj mlat? 13 Pštrosice mává křídlem, není to však peruť s brky čápa; 14 svá vejce ponechává na zemi a zahřívá je v prachu, 15 zapomíná, že je noha může rozšlápnout a polní zvěř zdupat. 16 Se svými mláďaty zachází tvrdě, jako by nebyla její, nemá strach, že bude její námaha marná. 17 Bůh totiž odepřel dát jí moudrost, nedal jí ani díl rozumnosti. 18 Když se však vyplašena vymrští, je jí k smíchu kůň i s jezdcem. 19 Dal jsi snad koni bohatýrskou sílu, přioděl jsi jeho šíji hřívou? 20 Docílíš, aby poskakoval jako luční kobylka? Jeho vznešené frkání vzbuzuje strach, 21 v dolině hrabe nohama, rozjařen silou, má-li vytáhnout proti ozbrojencům, 22 vysmívá se strachu, neděsí se, před mečem se neobrací. 23 Toulec nad ním chřestí, blýská se kopí a oštěp, 24 s burácením se řítí po zemi, až se chvěje, nedá na nic než na zvuk polnice, 25 zařehtá, kdykoli polnice zazní, zdaleka větří bitvu, povely velitelů a válečný ryk. 26 Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne, rozprostře křídla k jihu? 27 Což se na tvůj rozkaz vznese orel, aby si vysoko udělal hnízdo? 28 Přebývá a nocuje na skále, na skalním útesu, nepřístupném místě. 29 Odtud vyhlíží pokrm, dodaleka hledí jeho oči. 30 Jeho mláďata střebají krev, a kde jsou skolení, tam je i on.“

Bible, překlad 21. století

1 Víš snad, kdy rodí kamzíci? Bdíš nad laněmi, když sléhají? 2 Počítáš měsíce jejich březosti? Znáš čas, kdy mají porodit? 3 Tehdy se skloní a mladé vrhají, přichází konec jejich bolestí. 4 Jejich mladí pak venku nabírají sil, až jednou odběhnou a už se nevrátí. 5 Kdo divokého osla pustil na svobodu? Kdo jen to zvíře zbavil postrojů? 6 Dal jsem mu za domov pustou planinu, jeho příbytkem je solná poušť. 7 Může se posmívat hlučícímu městu, nemusí poslouchat pokřik biřiců. 8 Co najde v kopcích, to má za pastvu, hledá si kdejakou zelenou bylinu. 9 Bude ti buvol ochoten sloužit? Bude nocovat ve tvé stáji? 10 Můžeš ho provazy udržet u brázdy? Bude za tebou orat v údolích? 11 Spolehneš na něj, když má tolik síly? Svěříš mu snad své úkoly? 12 Můžeš mu věřit, že ti sveze zrní, že shromáždí, cos vymlátil? 13 Pštrosice křídly radostně mává, jako by měla perutě s peřím čápa. 14 Jenže svá vejce na zemi zanechává, aby se v písku zahřála. 15 Nedbá, že je rozšlápne něčí noha, že je divá zvěř může rozdupat. 16 Krutá je k mláďatům, jako by její nebyla; že zmaří své úsilí, o to se nestará. 17 Bůh ji totiž moudrostí neobdaroval, ani trochu rozumu jí zdědit nenechal. 18 Když ale vyskočí a do běhu se dá, koni i s jezdcem se může smát! 19 Jsi to ty, kdo dává sílu koni? Umíš mu hřívou šíji ozdobit? 20 Necháš ho skákat jako luční kobylky? Jeho hrdé ržání bázeň nahání! 21 Rozjařen silou divoce hrabe kopyty, už už vyrazit zbraním naproti. 22 Směje se strachu, vůbec se nebojí, před mečem nechce o krok ustoupit. 23 Po boku mu chřestí toulec se šípy, kopí a šavle se blýskají. 24 Chvěje se vzrušením, hltá dálky, když zazní polnice, nic ho nezdrží. 25 Při každém zatroubení řehtá: ‚Ihíí!‘ pach bitvy zdálky ucítí, hřímání velitelů a všechen křik. 26 Řídí se sokol tvým rozumem, když k letu na jih křídla rozestře? 27 Vznese se orel na tvůj povel, aby si stavěl hnízdo ve výšce? 28 Na skále bydlí, na ní nocuje, skalní útes mu hradem je. 29 Odtud se rozhlíží za pokrmem, očima hledí do dálek. 30 Jeho mláďata chtějí hltat krev; kde jsou mrtvoly, tam je hned!“

Bible Kralická

1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis? 2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich? 3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají? 4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim? 5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal? 6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou. 7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá. 8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá. 9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval? 10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou? 11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci? 12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí? 13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu? 14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí, 15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla? 16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti. 17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti. 18 Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho. 19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním? 20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest. 21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji. 22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče, 23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí. 24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby. 25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování. 26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne? 27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí? 28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě, 29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje. 30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]

Slovo na cestu

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

New International Version

1 ‘Do you know when the mountain goats give birth? Do you watch when the doe bears her fawn? 2 Do you count the months till they bear? Do you know the time they give birth? 3 They crouch down and bring forth their young; their labour pains are ended. 4 Their young thrive and grow strong in the wilds; they leave and do not return. 5 ‘Who let the wild donkey go free? Who untied its ropes? 6 I gave it the wasteland as its home, the salt flats as its habitat. 7 It laughs at the commotion in the town; it does not hear a driver’s shout. 8 It ranges the hills for its pasture and searches for any green thing. 9 ‘Will the wild ox consent to serve you? Will it stay by your manger at night? 10 Can you hold it to the furrow with a harness? Will it till the valleys behind you? 11 Will you rely on it for its great strength? Will you leave your heavy work to it? 12 Can you trust it to haul in your grain and bring it to your threshing-floor? 13 ‘The wings of the ostrich flap joyfully, though they cannot compare with the wings and feathers of the stork. 14 She lays her eggs on the ground and lets them warm in the sand, 15 unmindful that a foot may crush them, that some wild animal may trample them. 16 She treats her young harshly, as if they were not hers; she cares not that her labour was in vain, 17 for God did not endow her with wisdom or give her a share of good sense. 18 Yet when she spreads her feathers to run, she laughs at horse and rider. 19 ‘Do you give the horse its strength or clothe its neck with a flowing mane? 20 Do you make it leap like a locust, striking terror with its proud snorting? 21 It paws fiercely, rejoicing in its strength, and charges into the fray. 22 It laughs at fear, afraid of nothing; it does not shy away from the sword. 23 The quiver rattles against its side, along with the flashing spear and lance. 24 In frenzied excitement it eats up the ground; it cannot stand still when the trumpet sounds. 25 At the blast of the trumpet it snorts, “Aha!” It catches the scent of battle from afar, the shout of commanders and the battle cry. 26 ‘Does the hawk take flight by your wisdom and spread its wings towards the south? 27 Does the eagle soar at your command and build its nest on high? 28 It dwells on a cliff and stays there at night; a rocky crag is its stronghold. 29 From there it looks for food; its eyes detect it from afar. 30 Its young ones feast on blood, and where the slain are, there it is.’