Přihlaste se zdarma

Jób 7

Bible Kralická

1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. 2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: 3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. 4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. 5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. 6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. 7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, 8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. 9 Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, 10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. 11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. 12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? 13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: 14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, 15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. 16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. 17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? 18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? 19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny? 20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem? 21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne. 

Public Domain

Jób 7

Český ekumenický překlad



1 Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?  2  Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek,  3  tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem.  4  Když uléhám, ptám se: ‚Kdy už vstanu?‘ a pak zase: ‚Kdy se snese večer?‘ Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.  5  Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu, kůže mi puká a mokvá.  6  Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny, skončily v naprosté beznaději.  7  Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr a nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.  8  Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.  



9  Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,  10  nevrátí se nikdy zpět do svého domu, neobjeví se už na svém místě.  11  A tak bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.  12  Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?  13  Řeknu-li si: ‚Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání,‘  14  děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,  15  že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.  16  Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.  17  Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci,  18  že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?  19  Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?  20  Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat, hlídači lidí? Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?  21  Proč mi přestupek můj nepromineš, nesejmeš ze mne mou vinu? Již uléhám do prachu a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“