1Odpovídaje pak Job, řekl:2Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.3Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.4Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.5Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?6Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?7Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.8Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,9Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.10Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.11Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?12Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?13Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,14Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?15Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,16Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.17V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.18Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.19To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,20Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.21Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.22Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?23Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?24Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.25Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?26Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?27Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.28A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.29Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.30A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
Jób 6
Český ekumenický překlad
JÓB ODPOVÍDÁ ELÍFAZOVI - — Jób touží po smrti
1Jób na to odpověděl: 2 „Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře a mé neštěstí na vážky přiloženo! 3 Věru, těžší je než mořský písek, že se mi až slova pletou, 4 neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží. 5 Hýká snad divoký osel, když má mladou trávu, bučí snad býk nad svou pící? 6 Což lze bez soli jíst něco mdlého? Má nějakou chuť vaječný bílek? 7 Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo. 8 Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám, 9 aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola, pohnout rukou, odlomit mě z kmene. 10 Bylo by to pro mne ještě potěšením, navzdor nelítostným bolestem bych poskakoval, neboť slova Svatého jsem nezatajil. 11 Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel? 12 Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu? 13 Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřena?
— Jób odmítá útěchu přátel
14 Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá, ten opouští bázeň Všemocného. 15 Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, které se vytrácejí, 16 jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje, 17 v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa, 18 jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají. 19 Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby, 20 za své doufání však museli se stydět, přišli k nim a zklamali se. 21 I vy jste teď, jako byste nebyli, při tom děsném pohledu vás jala bázeň. 22 Řekl jsem snad: ‚Dejte mi‘ či: ‚Plaťte za mne vlastním zbožím‘ 23 nebo: ‚Zachraňte mě z rukou protivníka‘ či snad: ‚Vykupte mě z rukou ukrutníků?‘ 24 Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil. 25 Přímá slova mohou zjitřit ránu, a co sledujete, že mi stále domlouváte? 26 Chcete mě snad kárat za má slova? Cožpak mluví do větru ten, kdo si zoufá? 27 Věru, metáte los o sirotka, svého druha jste ochotni prodat. 28 Buďte tak laskavi a obraťte se ke mně, což bych vám mohl do očí lhát? 29 Zadržte, ať nespáchá se podlost, zadržte, je tady ještě moje spravedlnost! 30 Což může být na mém jazyku nějaká podlost? Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?