1Dobrořeč duše má Hospodinu! I. Jak jsi veliký, Hospodine, Bože můj – oděn jsi slávou a nádherou!2Světlem jsi jak pláštěm zahalen, nebe jsi jako plachtu rozestřel!3Svoje paláce jsi nad vodou postavil, jak vozy užíváš husté oblaky, vznášíš se na křídlech větrných.4Vichry činíš svými posly, tvými služebníky jsou plameny!5Zemi jsi založil na jejích sloupech, navěky jí neotřese vůbec nic.6Jak pláštěm přikryl jsi ji oceánem, vody stály i nad horami.7Před tvojí hrozbou pak rozutekly se, před tvým burácením prchaly.8Sahaly k horám, stekly však do údolí, na místo tebou určené.9Hranice dals jim, aby je nepřekročily, aby už nikdy nepřikryly zem!10Ty pouštíš potoky do údolí, aby proudily mezi horami,11všechnu polní zvěř aby napájely, divocí osli aby u nich žízeň zahnali,12na jejich březích aby hnízdili ptáci, jejich zpěv aby zněl mezi větvemi.13Ze svých paláců hory napájíš, země se sytí ovocem skutků tvých!14Trávě pro dobytek dáváš růst a také rostlinám k lidskému užitku, aby jim ze země pokrm vyrostl:15Víno, jež smrtelníka v srdci oblaží, olej, po němž se obličej rozzáří, a chléb, který člověku dodá sil.16Hospodin sytí i své stromoví – libanonské cedry, které sám vysadil.17Vrabci si na nich hnízda postaví, čáp si nachází domov na jedli.18Vysoké hory patří kamzíkům, skály jsou útočištěm králíků.[1]19Stvořil jsi měsíc, aby časy určoval, i samo slunce ví, kdy má zapadat.20Přivádíš tmu a noc se rozhostí, spoustou zvěře se lesy zahemží.21Po své kořisti řvou tehdy lvi, aby tak Boha o pokrm žádali.22S východem slunce se vrací zpět, aby ulehli ve svých doupatech.23Za svým úkolem tehdy člověk vyráží, pracuje na něm, než se zešeří. II.24Kolik je, Hospodine, skutků tvých! Všechno jsi moudře učinil – země je plná tvých stvoření!25Hle, je tu moře širé a veliké, havěť bezpočtu se hemží v něm – maličcí i velcí tvorové!26Plují v něm lodě a také leviatan, jehož jsi stvořil, aby si tam hrál!27Ti všichni k tobě vzhlížejí, abys je krmil v čase potřeby.28Dáváš jim a oni sbírají, když otevřeš ruku, sytí se hojností.29Děsí se ale, když svou tvář ukrýváš, hynou, když dech jim odnímáš – navracejí se znovu v prach.30Svého Ducha když pošleš, bývají stvořeni, abys tvář země znovu obnovil!31Hospodinova sláva ať trvá věčně, ze svého díla ať se Hospodin raduje!32Pod jeho pohledem země třese se, hory dýmají pod jeho dotykem!33Zpívat budu Hospodinu celý život svůj, žalmy zpívat svému Bohu, dokud jsem tu!34Kéž se mu líbí moje myšlenky – Hospodin je přece mojí radostí!35Kéž by už hříšníci ze světa zmizeli, kéž by tu darebáci více nebyli! Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Haleluja![2]
Žalm 104
Český ekumenický překlad
DOBROŘEČ, MÁ DUŠE, HOSPODINU!
1 Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností. 2 Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu. 3 Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru. 4 Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy. 5 Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy. 6 Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody; 7 pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem. 8 Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil. 9 Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi. 10 Prameny vysíláš do potoků, které mezi horami se vinou. 11 Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasí žízeň. 12 Při nich přebývá nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech. 13 Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla. 14 Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb. 15 Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly. 16 Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil. 17 A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp. 18 Horské štíty patří kozorožcům, skaliska jsou útočištěm pro damany. 19 Učinil jsi měsíc k určování času, slunce ví, kdy k západu se schýlit. 20 Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří; 21 lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy. 22 Slunce vychází a stahují se, v doupatech se ukládají k odpočinku. 23 Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera. 24 Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů. 25 Tu je veliké a širé moře: hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých, 26 plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl. 27 A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm; 28 rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým. 29 Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. 30 Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. 31 Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla. 32 Shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouří se z nich. 33 Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu. 34 Kéž mu je příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost. 35 Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou! Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.