Lukáš 20 | Slovo na cestu :: ERF Bibleserver

Slovo na cestu

Židé se přou o Ježíšovu autoritu

1 Jednoho dne, když Ježíš mluvil k lidem shromážděným v chrámu a ukazoval jim, jak se k nim Bůh přiblížil, přišli za ním velekněží, učitelé zákona a židovští představitelé s otázkou: 2 „Kdo tě pověřil, od koho máš takovou pravomoc?“ 3 Řekl jim: „Než odpovím, chci slyšet od vás: 4 Kdo pověřil Jana Křtitele jeho posláním? Bůh nebo lidé?“ 5 Tou otázkou je zaskočil a oni se mezi sebou dohadovali: „Řekneme-li Bůh, pak se nás zeptá, proč jsme mu tedy neuvěřili, 6 a řekneme-li, že lidé, mohl by nás lid kamenovat, protože oni věří, že Jan Křtitel byl prorok.“ 7 Nakonec odpověděli: „Nevíme, kdo poslal Jana.“ 8 Nato Ježíš řekl: „Pak nemá význam, abych vám pověděl, kdo pověřil mne.“

Ježíš vypráví podobenství o pošetilém boháči

9 Pak se obrátil k okolostojícím a vyprávěl jim obrazný příběh: „Jeden člověk založil vinici. Pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval. 10 Když přišla doba sklizně, poslal k vinařům svého sluhu, aby mu odevzdali podíl z úrody. Ti však posla zmrskali a vyhnali s prázdnou. 11 Majitel vinice tam poslal jiného sluhu, ale i toho zbili, vysmáli se mu a nic mu nedali. 12 Ještě třetího sluhu tam pán poslal. Toho dokonce zranili a vyhnali. 13 Majitel vinice si řekl: ‚Co mám dělat? Zkusím to ještě s nimi. Pošlu tam svého syna, před ním budou mít respekt.‘ 14 Ale když vinaři uviděli majitelova syna, dohodli se mezi sebou: ‚To je dědic, zabijeme ho, a vinice bude naše.‘ 15 A tak se stalo. Vyvlekli ho ven z vinice a zabili ho. 16 Co myslíte, že udělá majitel s těmi proradnými nájemci? Přijde, podle zásluhy je ztrestá a vinici svěří jiným.“ Posluchači pochopili, kam tím Ježíš míří, a namítali: „Co si to o nás myslíš? Tak hluboko jsme neklesli.“ 17 Ježíš se na ně podíval a řekl: „Přemýšlejte o tom, co znamenají slova napsaná v Bibli: ‚Kámen, který stavitelé odhodili jako nepotřebný, se ukázal jako nejdůležitější – svorník stavby.‘ 18 Každý, kdo ten kámen přehlíží, o něj dříve nebo později klopýtne a potluče se. Kdo ho dává jinam, než kámen skutečně patří, vystavuje se nebezpečí, že se mu celá stavba zřítí a ten kámen ho rozdrtí.“ 19 Velekněží a učitelé zákona mu v té chvíli v duchu podepisovali rozsudek smrti, ale nic nepodnikli, protože se báli lidu. Dobře totiž pochopili, že to podobenství platilo jim.

Židé se Ježíše ptají na placení daně

20 Hledali tedy vhodnou příležitost a poslali za ním své lidi. Měli předstírat upřímný zájem o jeho kázání a vyprovokovat ho k nějakému výroku, pro který by mohl být obžalován před římskou správou. 21 Zeptali se ho tedy: „Mistře, my víme, že tvoje učení je správné, neděláš mezi lidmi rozdíl a hlásáš Boží pravdu, padni komu padni. 22 Řekni nám, máme platit daně římskému císaři, nebo nemáme?“ 23 On však prohlédl jejich lest a vyzval je: 24 „Podejte mi peníz! Čí obraz a jméno jsou na něm vyraženy?“ Odpověděli: „Císaře.“ 25 On jim na to řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, dávejte Bohu.“ 26 A tak se jim nepodařilo Ježíše nachytat a zmlkli, překvapeni jeho odpovědí.

Židé se Ježíše ptají na vzkříšení

27 Pak přišli k Ježíšovi saducejové. Ti chtěli být moderní, a tak popírali i vzkříšení z mrtvých a věčný život. Předložili mu vymyšlený problém: 28 „Mistře, Mojžíš napsal ve svém zákoně: Zemře-li ženatý muž bezdětný, jeho bratr je povinen oženit se s vdovou. 29 Představ si rodinu, kde bylo sedm bratrů. Nejstarší se oženil a zemřel, aniž by zanechal potomka. 30-31 S vdovou se oženil druhý bratr, ale také zemřel bez dětí. Tak tomu bylo i s třetím a dalšími, až se s tou ženou oženilo postupně všech sedm a všichni zůstali bezdětní. 32 Nakonec zemřela i ona. 33 Komu bude při vzkříšení náležet, když měla sedm manželů?“ 34-36 Ježíš odpověděl: „Manželství a rodina jsou záležitostí pozemského života. Avšak pro ty, které Bůh vzkřísí a přijme do věčného života, ztratí manželství svůj pozemský smysl. Budou všichni tvořit Boží rodinu, podobně jako jeho andělé. 37 A že bude vzkříšení z mrtvých, to poznal již Mojžíš, na kterého se tak rádi odvoláváte. Když k němu Bůh mluvil z hořícího keře, představil se mu jako Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Ti přece dávno před tím zemřeli. 38 A tak Bůh není Bohem mrtvých, ale živých; on nabízí život všem, kdo mu uvěří.“ 39 Několik učitelů zákona řeklo: „Mistře, to jsi jim dobře odpověděl.“ 40 Pak se už nikdo neodvážil na něco se ho zeptat.

Židé nemohou odpovědět na Ježíšovu otázku

41 Položil jim tedy otázku: „Jak to, že někteří z vás nazýváte Mesiáše synem Davidovým? 42 Vždyť sám David o něm píše v knize Žalmů: ‚Bůh říká mému Pánu: Seď po mé pravici a vládni se mnou, 43 dokud ti neodevzdám moc nade všemi lidmi.‘ 44 Jak by tedy mohl být Mesiáš Davidovým potomkem, když ten ho nazývá svým Pánem?“

Ježíš varuje před náboženskými vůdci

45 Učedníkům pak řekl přede všemi lidmi: 46-47 „Varujte se takových znalců zákona, kteří se rádi ukazují v honosných talárech a čekají, že je lidé budou na ulici uctivě zdravit. Při bohoslužbách sedají v předních řadách a vyhrazují si čestná místa na hostinách. Dlouze se modlí, aby udělali dobrý dojem. Ve skutečnosti jsou to pokrytci, kteří se nestydí vyjídat domácnosti vdov. Ti budou jednou zvlášť přísně potrestáni.“