1Warum, o HERR, stehst du so fern, verhüllst dir (das Auge) in Zeiten der Not?2Beim Hochmut der Gottlosen wird dem Bedrückten bange: möchten sie selbst sich fangen in den Anschlägen, die sie ersinnen!3Denn der Frevler rühmt sich jubelnd seiner frechen Gelüste, und der Wucherer gibt dem HERRN den Abschied, lästert ihn.4Der Frevler wähnt in seinem Stolz: »Gott fragt nicht danach!« »Es gibt keinen Gott!« – dahin geht all sein Denken.5Allezeit hat er ja Glück in seinem Tun, deine Strafgerichte bleiben himmelweit fern von ihm, alle seine Gegner – er bietet ihnen Hohn.6Er denkt im Herzen: »Nie komm’ ich zu Fall; nun und nimmer wird Unglück mich treffen!«7Sein Mund ist voll Fluchens, voll Täuschung und Gewalttat; unter seiner Zunge birgt sich Unheil und Frevel.8In (abgelegnen) Gehöften liegt er im Hinterhalt, ermordet den Schuldlosen insgeheim[1], nach dem Hilflosen spähen seine Augen.9Er lauert im Versteck wie der Löwe in seinem Dickicht, er lauert, den Elenden zu haschen; er hascht den Elenden, indem er ihn in sein Netz zieht;10er duckt sich, kauert nieder, und die Hilflosen[2] fallen ihm in die Klauen.11Er denkt in seinem Herzen: »Gott hat’s vergessen, hat sein Antlitz verhüllt: er sieht es nimmer!«12Steh auf, o HERR, erhebe, o Gott, deinen Arm, vergiß die Elenden nicht!13Warum darf der Frevler Gott lästern[3], darf denken in seinem Herzen: »Du fragst nicht danach«?14Du hast es wohl gesehn, denn auf Unheil und Herzeleid achtest du wohl, in deine Hand es zu nehmen; du bist’s, dem der Schwache es anheimstellt, der Waise bist du ein Helfer.15Zerschmettre den Arm des Frevlers und suche des Bösewichts gottloses Wesen heim, bis nichts mehr von ihm zu finden!16Der HERR ist König auf immer und ewig: verschwinden müssen die Heiden aus seinem Lande!17Das Verlangen der Elenden hörst du, o HERR; du stärkst ihren Mut, leihst ihnen dein Ohr,18um den Waisen und Bedrückten Recht zu schaffen: nicht soll ein Mensch, der zur Erde gehört, noch ferner schrecken[4].
Psalm 10
Český ekumenický překlad
HOSPODINE, PROČ JEN STOJÍŠ V DÁLI
1 Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš? 2 Ponížený je pro zpupnost svévolníka v jednom ohni. Ať se zapletou v těch piklech, které vymýšlejí! 3 Když svévolník chválí, pak jen pro své choutky, když chamtivec dobrořečí, znevažuje Hospodina. (Nún) 4 Svévolník ve zpupném hněvu říká: „Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.“ Odtud všechny jeho pikle. 5 Úspěšné jsou jeho cesty v každé době, vysoko jsou od něho tvé soudy, soptí proti všem svým protivníkům. 6 Říkává si v srdci: „Mnou nic neotřese. Z pokolení do pokolení mě nepotká nic zlého.“ (Pé) 7 V ústech má jen samou kletbu, lest a útisk, na jazyku trápení a ničemnosti. 8 Na nádvořích číhá na čekané, v skrýších vraždí nevinného, (Ajin) jeho oči pasou po bezbranném. 9 Číhá v úkrytu jak v houští lev, číhá na poníženého, aby se ho zmocnil, zmocnil se ho, do sítě ho vtáhl. 10 Plíží se a krčí a bezbranní upadají do jeho spárů. 11 Říkává si v srdci: „Bůh vše zapomíná, skryl svou tvář, nikdy nic neuvidí.“ (Kóf) 12 Povstaň, Hospodine Bože, pozvedni svou ruku, nezapomeň na ponižované! 13 Smí svévolník znevažovat Boha, říkat si v srdci: „Ty nic nevypátráš?“ (Réš) 14 Ty však vidíš trápení a hoře. Shlédneš a vše vezmeš do svých rukou. Bezbranný se spoléhá na tebe, sirotkovi poskytuješ pomoc. (Šín) 15 Přeraz paži svévolníka, paži zlého. Jeho svévoli vypátráš, nic ti neunikne. 16 Hospodin je Králem navěky a navždy, pronárody zmizí z jeho země. (Táv) 17 Tužbu pokorných vyslýcháš, Hospodine, jejich srdce posiluješ, máš pozorné ucho, 18 zjednáš právo sirotkovi, právo zdeptanému; člověk na zemi už nebude vzbuzovat strach.