1 Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou? 2 Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo, 3 odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy, 4 ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi. 5 Ti jsou jak divocí oslové v poušti: vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm, v pustině hledají chléb pro omladinu. 6 Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka. 7 Nocují nazí, protože nemají oděv ani přikrývku v chladu; 8 prudkými horskými dešti promočeni nemají útočiště, ke skále se tisknou. 9 Tamti uchvacují sirotka od prsu, vymáhají zástavu od utištěného. 10 Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy; 11 mezi jejich zídkami lisují olej, šlapou ve vinných lisech a mají žízeň, 12 ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc. Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí. 13 Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám, nesetrvávají na jeho stezkách. 14 Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka, i v noci seplíží jako zloděj. 15 Též oko cizoložníka se drží v přítmí, říká: ‚Nikdo mě nespatří,‘ tvář si zahaluje rouškou. 16 Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají, o světle nechtějí vědět. 17 Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají. 18 Takového rychle vezme voda, jeho úděl na zemi je zlořečený, neobrací se na cestu do vinic.
— Přání a skutečnost
19 Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody a podsvětí ty, kdo hřeší. 20 Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto. Podlost bude roztříštěna jako dřevo. 21 Odírá neplodnou, která nerodí, a vdově neprokáže dobrodiní. 22 I vznešené zachovává Bůh svou mocí; povstane-li, nikdo si není životem jist. 23 Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít, ale oči má upřené na jejich cesty. 24 Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají, sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů. 25 Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?“