Kazatel 1 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

PROLOG - — Nadpis knihy

1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

— Námět knihy

2 Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

— Věčný koloběh

3 Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? 4 Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. 5 Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. 6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. 7 Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. 8 Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. 9 Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. 10 Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. 11 Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

KAZATELOVO SEBEZPYTOVÁNÍ - — Hledání moudrosti

12 Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. 13 Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. 14 Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. 15 Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat. 16 Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. 17 Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, 18 neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.

Slovo na cestu

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

Bible, překlad 21. století

1 Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě.

Všechno je marnost

2 Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! 3 K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? 4 Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. 5 Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. 6 Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. 7 Veškeré řeky míří do moře, moře se ale nepřeplňuje. Řeky se vrací tam, odkud pramení, aby pak odtamtud znovu plynuly. 8 Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! 9 Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. 10 Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! 11 Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí.

Bídný úkol

12 Já Kazatel jsem byl izraelským králem v Jeruzalémě. 13 Rozhodl jsem se vynaložit svou moudrost, abych vyzkoumal a vyzkoušel vše, co se děje pod nebem – takový bídný úkol totiž dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. 14 Viděl jsem vše, co se děje pod sluncem, a hle, všechno je marnost a honba za větrem. 15 Co je křivé, se narovnat nedá, co chybí, se nedá nahradit. 16 Pomyslel jsem si: Hle, nabyl jsem moudrosti a převýšil všechny, kdo vládli Jeruzalému přede mnou. Protože jsem pojal tolik moudrosti a vědění, 17 rozhodl jsem se okusit moudrost, okusit také hloupost a ztřeštěnost. Poznal jsem ale, že je to honba za větrem. 18 Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal.

Bible Kralická

1 Slova kazatele syna Davidova, krále v Jeruzalémě. 2 Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost. 3 Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem? 4 Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá. 5 Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází. 6 Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr. 7 Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely. 8 Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením. 9 Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem. 10 Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi. 11 Není paměti prvních věcí, aniž také potomních, kteréž budou, památka zůstane u těch, jenž potom nastanou. 12 Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jeruzalémě, 13 A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl rozumností svou všecko to, což se děje pod nebem. (Takové bídné zaměstknání dal Bůh synům lidským, aby se jím bědovali.) 14 Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha. 15 Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti. 16 Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil moudrost nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění. 17 I přiložil jsem mysl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost i bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. 18 Nebo kde jest mnoho moudrosti, tu mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest.