1 Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! 2 O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? 3 Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. 4 Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, 5 založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, 6 zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. 7 Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. 8 Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. 9 Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. 10 V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. 11 I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.
— Týž úděl všech
12 I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili předtím? 13 Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. 14 Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. 15 V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. 16 Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. 17 Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem.
— Nehodný dědic
18 Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně.19 Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost.20 Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem. 21 Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. 22 Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? 23 Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.
— Boží dary
24 Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. 25 Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? 26 Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem.
Kazatel 2
Bible, překlad 21. století
Nic jsem si neodepřel
1Pomyslel jsem si: Vzhůru, měl bych vyzkoušet radovánky! Užij si přece blahobyt! A hle – i to je marnost.2O smíchu jsem řekl: Pomatenost! O radovánkách: K čemu to?3Rozhodl jsem se holdovat vínu a osvojit si ztřeštěnost, nadále se však v srdci řídit moudrostí, abych zjistil, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech života pod nebem.4Proto jsem podnikal nemálo věcí: Vystavěl jsem si paláce, vysázel jsem si vinice.5Zakládal jsem parky a zahrady, plnil je stromy s rozličným ovocem.6Zbudoval jsem si vodní nádrže, zavlažoval z nich háje se stromky.7Pořídil jsem si otrokyně a otroky, měl jsem dostatek domácí čeledi. Vlastnil jsem stáda dobytka i ovcí, měl jsem jich víc než v Jeruzalémě kdo dřív.8Shromáždil jsem stříbra i zlata hromady, poklady králů, poklady mnoha krajin. Opatřil jsem si zpěváky a také zpěvačky, lidských rozkoší jsem užil s množstvím konkubín.9Stal jsem se slovutným a předčil jsem všechny, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou; má moudrost mi stále byla po boku.10Nač padlo mé oko, nic jsem si neodepřel, žádné radosti jsem se nevyhnul. Všechno to pachtění mi přinášelo radost – jedinou odměnu za všechno pachtění.
Omrzel mě život
11Pak jsem se ohlédl na všechno své počínání, na všechno pachtění, jímž jsem se zabýval: Hle, vše je marnost a honba za větrem! Není nic smysluplného pod sluncem!12Zaměřil jsem se na to, abych posoudil moudrost a také hloupost a třeštění. (Co asi zmůže králův následník? Ne více než jeho předchůdci!)13Viděl jsem, že moudrost je lepší než hloupost, tak jako je světlo lepší než temnota.14„Moudrý má oči otevřené, hlupák však bloudí v tmách.“ Nyní ale sám poznávám, že stejný osud čeká oba dva!15Čeká-li mě i hlupáka týž osud, říkám si, nač je mi vůbec tolik moudrosti? A tak jsem usoudil, že i to je marnost.16Po moudrém ani hloupém památka nepotrvá věčně. Vše minulé se v budoucnu zapomene – jak moudrého, tak hlupáka čeká smrt.17Proto mě omrzel tento život; nelíbí se mi vůbec nic pod sluncem. Všechno je marnost a honba za větrem!18Omrzelo mě všechno to pachtění, kterým se pachtím pod sluncem a které po mně zdědí můj následník.19Kdo ví, zda bude moudrý, anebo bláhový? Tak či tak získá vše, pro co jsem se lopotně pachtil a nač jsem vynaložil svou moudrost pod sluncem. I to je marnost.20Došel jsem k zoufalství nad vším tím pachtěním, jímž jsem se pachtil pod sluncem!21Někdo se pachtí moudře a zručně, svůj úspěch však odkáže tomu, kdo se s tím nepachtil. I to je marnost a hrozná věc.22K čemu je člověku všechno to pachtění, všechno to usilování, kterým se pachtí pod sluncem?23Po všechny dny zakouší muka, trápí se při všem, čím se zabývá, takže ani v noci nemá klid. I to je marnost.24Je snad pro člověka něco lepšího než jíst a pít a při svém pachtění se potěšit? Vidím však, že i to pochází z ruky Boží.25Vždyť kdo by bez něj[1] mohl jíst a všeho užívat?26Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí; hříšníku ale svěří úkol hromadit a kupit, co potom musí zanechat Božímu oblíbenci. I to je marnost a honba za větrem.