Elíhú zasahuje - PRVNÍ ŘEČ ELÍHÚOVA - — I mladí mohou být moudří
1 Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý.2 Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh.3 Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka.4 Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on.5 Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem. 6 Na to tedy navázal Elíhú, syn Berakeela Búzského, slovy: „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím. 7 Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují. 8 Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými. 9 Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu. 10 Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím. 11 Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete. 12 Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči. 13 Neříkejte: ‚My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.‘ 14 Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. – 15 Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla. 16 Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají. 17 Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím. 18 Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru. 19 Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají. 20 Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím. 21 Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit; 22 nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.
Jób 32
Bible, překlad 21. století
Teď promluvím já!
1Ti tři muži už přestali Jobovi odpovídat, protože se stále považoval za spravedlivého.2Avšak Elihu, syn Barachela Buzského z rodu Ramova, vzplanul proti Jobovi hněvem. Hrozně se rozhněval, že se Job považuje za spravedlivějšího než Bůh.3Rozhněval se i na jeho tři přátele, že mu neuměli odpovědět tak, aby Joba usvědčili.[1]4Dokud mluvili s Jobem, Elihu čekal, protože byli starší než on.5Když ale viděl, že ti tři muži už nemají co odpovědět, vzplanul hněvem.6Elihu, syn Barachela Buzského tehdy řekl: „Já jsem jen mladík a vy jste kmeti, proto jsem byl dosud nesmělý, bál jsem se říci vám své mínění.7Říkal jsem si: ‚Ať mluví starší, dříve narození ať učí moudrosti.‘8Vše ale na duchu v člověku záleží, dech Všemohoucího dává chápání.9Dříve narození nejsou vždy moudřejší, starší nemusejí mít nejlepší úsudky.10A proto říkám: Naslouchejte mi, teď zas já vyslovím své mínění.11Dokud jste mluvili, já jsem čekal, pečlivě jsem naslouchal vašim úvahám. Dokud jste hledali správná slova,12pozorně jsem vás sledoval. Joba však nikdo z vás usvědčit neuměl, nikdo jste pro něj nenašli odpověď.13Jen neříkejte: ‚Našli jsme moudré řešení, Bůh, a ne člověk ať ho usvědčí!‘14Jobovy řeči mi nebyly určeny, já bych však neodpovídal jako vy.15Zaraženi jsou, bez odpovědi, nemají, co by k tomu dodali!16To mám čekat dál, když už nic neříkají, když stojí na místě, odpověď nemají?17Je tedy řada na mně, já teď promluvím, teď zas já vyslovím své mínění.18Jsem totiž přímo přeplněný slovy, duch mi roztahuje všechny vnitřnosti.19Jak víno bez průduchu jsou mé útroby, jak nové měchy plné k prasknutí.20Musím promluvit, abych si ulevil, otevřu ústa a odpovím!21Nikomu jistě nebudu stranit, nikomu nechci lichotit.22Lichotit totiž ani neumím – to by mě můj Stvořitel rychle odstranil!“