1 Když nejsou před Všemocným skryty časy, proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou? 2 Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo, 3 odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy, 4 ubožáky odstrkují z cesty; musejí se skrývat všichni utištění v zemi. 5 Ti jsou jak divocí oslové v poušti: vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm, v pustině hledají chléb pro omladinu. 6 Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka. 7 Nocují nazí, protože nemají oděv ani přikrývku v chladu; 8 prudkými horskými dešti promočeni nemají útočiště, ke skále se tisknou. 9 Tamti uchvacují sirotka od prsu, vymáhají zástavu od utištěného. 10 Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy; 11 mezi jejich zídkami lisují olej, šlapou ve vinných lisech a mají žízeň, 12 ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc. Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí. 13 Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám, nesetrvávají na jeho stezkách. 14 Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka, i v noci seplíží jako zloděj. 15 Též oko cizoložníka se drží v přítmí, říká: ‚Nikdo mě nespatří,‘ tvář si zahaluje rouškou. 16 Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají, o světle nechtějí vědět. 17 Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají. 18 Takového rychle vezme voda, jeho úděl na zemi je zlořečený, neobrací se na cestu do vinic.
— Přání a skutečnost
19 Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody a podsvětí ty, kdo hřeší. 20 Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto. Podlost bude roztříštěna jako dřevo. 21 Odírá neplodnou, která nerodí, a vdově neprokáže dobrodiní. 22 I vznešené zachovává Bůh svou mocí; povstane-li, nikdo si není životem jist. 23 Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít, ale oči má upřené na jejich cesty. 24 Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají, sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů. 25 Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?“
Jób 24
Bible, překlad 21. století
1Když ‚Všemohoucí neodkládá časy odplaty,‘[1] proč ty dny jeho věrní nikdy nevidí?2Jsou takoví, kteří posouvají mezníky a pasou stáda, která ukradli.3Sirotkům odvádějí osla pryč a vdově berou býka do zástavy.4Ubožáky z cesty srážejí, až se chudí skrývají všude po kraji.5Jiní jsou jak divocí osli na poušti, vycházejí za prací, jako by kořist hledali; potravu pro děti shánějí na pláních.6Sklízejí na poli, které jim nepatří, paběrkují na vinicích lidí zlých.7Nocují nazí, oděv nemají, v chladu jim chybí přikrývky.8Horské lijáky je smáčejí, choulí se ke skále, nemají přístřeší.9Jiní zas sirotka od prsu uloupí, vezmou ho chudákům do zástavy.10Ti chodí nazí, oděv nemají, o hladu cizí snopy snášejí.11Vytlačují olej mezi kameny, o žízni šlapou vinný lis.12Sténání umírajících z města zní, raněné duše o pomoc volají – copak to Bohu nevadí?!13Jsou také takoví, kteří se světlu vzpírají, k jeho cestám se neznají a jeho stezek se nedrží.14Vrah vstává, když se zešeří, aby zabíjel ubohé chudáky; jako zloděj se nocí odplíží.15Cizoložné oko soumrak vyhlíží, ‚Nikdo mě neuvidí,‘ říká si a tvář si rouškou zahalí.16Za tmy se do domů vlamují, ve dne jsou doma zavření; ke světlu se neznají.17Těm všem je temno svítáním, přátelí se totiž s hrůzou tmy.18Ať voda takové rychle odplaví, ať jsou prokleté jejich pozemky, ať nikdo nezamíří k jejich vinicím!19Jako sucho a horko pohltí rozpuštěný sníh, tak ať hrob pohltí ty, kdo hřešili.20Ať na ně zapomene matčin klín, ať jsou pochoutkou pro červy. Ať nikdo nevzpomene na ty zlosyny, ať jsou jak stromy větrem zlomeni.21Ať obcují s neplodnou, která nerodí, vdovu ať opustí bez jmění!22Bůh svojí mocí i silné zachvátí; i při svém postavení si nejsou jistí životy.23Dává jim pocit bezpečné opory, jeho oči však jejich cestu sledují.24Načas se vyvýší, a hned jsou pryč, sníženi budou a jako všichni sklizeni, jako klasy budou skoseni.25Což to tak není? Kdo mě ze lži usvědčí? Kdo moji výpověď může vyvrátit?“