Pláč 4 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

Nářek nad opuštěným a zničeným městem, které Hospodin potrestal. Běda však těm, kdo zneužili Božího soudu!

1 Jak zčernalo zlato, změnil se jasný zlatý třpyt! Svaté kameny leží rozmetány po nárožích všech ulic. (Bét) 2 Vzácní synové Sijónu, cenění nad ryzí zlato, jak jsou pokládáni za hliněné džbány, vyrobené rukou hrnčíře! (Gimel) 3 I šakalí matky podají prs, kojí svá mláďata, dcera mého lidu je však krutá jako pštrosové na poušti. (Dálet) 4 Kojenci se žízní lepí jazyk k patru, pacholátka prosí o chléb, a nikdo jim nenaláme. (Hé) 5 Ti, kdo jídali lahůdky, budí úděs na ulicích. Ti, kdo byli chováni v purpuru, válejí se v hnoji. (Vav) 6 Větší byla nepravost dcery mého lidu nežli hřích Sodomy, která byla podvrácena v okamžení, aniž ji zasáhla ruka. (Zajin) 7 Její zasvěcenci byli čistší než sníh, bělejší než mléko, brunátnější nad korály, jejich žíly byly jako safír. (Chet) 8 Avšak nyní jejich postava potemněla víc než saze, na ulicích je nepoznají, na kostech se jim svraštila kůže, vyschla, až byla jak dřevo. (Tet) 9 Lépe jsou na tom skolení mečem nežli skolení hladem, ti, kteří vykrváceli probodeni, než ti, kdo zemřeli pro neúrodu pole. (Jod) 10 Ženy, které bývají tak milosrdné, vařily vlastníma rukama své děti a pojídaly je při těžké ráně dcery mého lidu. (Kaf) 11 Hospodin dovršil své rozhořčení, vylil svůj planoucí hněv, zanítil na Sijónu oheň, aby jej pozřel do základů. (Lámed) 12 Nevěřili králové země ani všichni obyvatelé světa, že vejde protivník a nepřítel do jeruzalémských bran. (Mém) 13 To pro hříchy jeho proroků, pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých. (Nún) 14 Potáceli se po ulicích slepí, potřísněni krví, nikdo se nesměl dotknout jejich oděvu. (Sámek) 15 „Odstupte! Nečistý!“ volali na ně. „Odstupte! Odstupte! Nedotýkejte se!“ Když se odpotáceli, říkalo se mezi pronárody: „Už tu nikdy nebudou hosty.“ (Pé) 16 Hospodin sám je rozdělil, už nikdy na ně nepohlédne. Nebrali ohled na kněze, nad starci se neslitovali. (Ajin) 17 Naše oči se vyčerpávaly vyhlížením pomoci, byl to však přelud; na své hlídce jsme vyhlíželi pronárod neschopný zachránit. (Çáde) 18 Sledovali nás na každém kroku, abychom nechodili po svých prostranstvích, náš konec se přiblížil, naše dny se naplnily, nastal náš konec. (Kóf) 19 Naši pronásledovatelé byli rychlejší než nebeští orli, zahnali nás do hor, číhali na nás v poušti. (Réš) 20 Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný, byl lapen do jejich jámyc . A o něm jsme říkávali: „V jeho stínu budeme žít mezi pronárody.“ (Šín) 21 Jenom se vesel a raduj, dcero edómská, bydlící v zemi Úsu! I na tebe přijde kalich, opojíš se a budeš obnažena. (Táv) 22 Tvá nepravost však, dcero sijónská, skončí, Bůh tě už nikdy nenechá odvést do vyhnanství, ale tebe, dcero edómská, ztrestá za tvou nepravost a odhalí tvé hříchy.

Bible, překlad 21. století

Ztrestaný Sion

1 Ach,^[1] jak zašlo lesklé zlato, ryzí kov už se netřpytí! Drahé kamení rozmetáno na každém nároží! 2 Synové Sionu bývali kdysi nad zlato vzácnější – ach, teď jsou levní jako džbány, jak nádobí, co hrnčíř vyrobil! 3 I šakalí matky nastavují prsy, aby své mladé krmily, můj lid je ale k svým dětem krutý tak jako pštrosi na poušti.^[2] 4 Kojenci na patro se lepí jazyk vyprahlý; o chleba prosí malé děti, a nikdo se s nimi nedělí. 5 Ti, kdo se lahůdkami živili, teď živoří v ulicích. Ti, kdo si šarlat oblékali, se přehrabují v odpadcích. 6 Trest mého lidu je ještě větší, než co zasloužila Sodoma – ta byla vyvrácena v jedinou chvíli, aniž se ruka pohnula! 7 Zasvěcení^[3] tu bývali čistější než sníh, nad mléko bělejší. Těla měli ruměná jako rubíny, jako by byli ze safíru broušeni. 8 Teď jsou však černější než saze, k nepoznání jsou v ulicích; kůže jim přischla ke kostem, jako dřevo jsou svraštělí. 9 Kdo padli mečem, jsou na tom líp než ti, kdo hladem padají; ti, kdo vykrváceli na svá zranění, než ti, kdo nemají co sklidit na poli. 10 Soucitné ruce žen vařily vlastní děti^[4] – ty byly jejich pokrmem, když byl rozdrcen můj lid. 11 Hospodin naplno projevil svůj hněv, dal průchod svému zuření. Zapálil na Sionu oheň, jenž pohltil jeho základy. 12 Nevěřili by zemští králové a nikdo z vládců světa, že vejde zapřisáhlý nepřítel do bran Jeruzaléma. 13 To kvůli hříchům jeho proroků, kvůli vinám jeho kněží – těch, kdo prolévali v jeho středu krev nevinných! 14 Jak slepí bloudili v ulicích zbroceni krví prolitou; nikdo se neodvážil ani dotknout jejich rouch. 15 „Z cesty! Nečistý!“ křičeli na ně. „Z cesty, z cesty! Nedotýkejte se!“ A když teď bloudí tam a sem, národy říkají: „Už je tu nechceme!“ 16 Hospodin sám je rozptýlil, už na ně ani nepohlédne; nikdo nebere ohled na kněží, nikdo nešetří ani starce. 17 Oči jsme napínali, až nás bolely, marně jsme pomoc čekali. Ze svých věží jsme vyhlíželi lid, jenž nebyl s to nás zachránit. 18 Sledovali naše kroky, nemohli jsme ani vyjít ven. Přišel náš konec, dny se naplnily, ano, náš konec nadešel. 19 Naši pronásledovatelé byli rychlejší než orli na nebi. Po horách nás honili, číhali na nás na poušti. 20 Hospodinův pomazaný,^[5] náš vlastní dech, byl v jejich pasti polapen – a my jsme mysleli, že nám dá stín, v němž budeme žít mezi národy! 21 Raduj se a vesel, Dcero edomská, jež bydlíš v zemi Úc. I ty se však dočkáš kalicha – opiješ se a svlékneš donaha! 22 Tvůj trest vyprší, Dcero sionská, už nezůstaneš v zajetí. Ty, Dcero edomská, však budeš ztrestána, tvůj hřích se brzy odhalí!

Bible Kralická

1 Jak tě zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější, rozmetáno jest kamení svaté sem i tam po všech ulicích. 2 Synové Sionští nejdražší, kteříž ceněni býti měli za zlato nejčištší, jakť jsou počteni za nádoby hliněné, dílo rukou hrnčíře! 3 An draci vynímajíce prsy, krmí mladé své, dcera pak lidu mého příčinou ukrutníka podobná jest sovám na poušti. 4 Jazyk prsí požívajícího přilnul žízní k dásním jeho; děti prosí za chléb, ale není žádného, kdo by lámal jim. 5 Ti, kteříž jídali rozkošné krmě, hynou na ulicích; kteříž chováni byli v šarlatě, octli se v hnoji. 6 Větší jest trestání dcery lidu mého, než pomsta Sodomy, kteráž podvrácena jest jako v okamžení, aniž trvaly při ní rány. 7 Čistší byli Nazareové její než sníh, bělejší než mléko, rděla se těla jejich více než drahé kamení, jako by z zafiru vytesáni byli. 8 Ale již vzezření jejich temnější jest než černost, nemohou poznáni býti na ulicích; přischla kůže jejich k kostem jejich, prahne, jest jako dřevo. 9 Lépe se stalo těm, jenž zbiti jsou mečem, nežli kteříž mrou hladem, (oni zajisté zhynuli, probodeni byvše), pro nedostatek úrod polních. 10 Ruce žen lítostivých vařily syny své, aby jim byli za pokrm v potření dcery lidu mého. 11 Všelijak vypustil Hospodin prchlivost svou, vylévá zůřivost hněvu svého, a zapálil oheň na Sionu, kterýž sežral základy jeho. 12 Králové země i všickni obyvatelé okršlku světa nikoli by neuvěřili, by měl byl vjíti protivník a nepřítel do bran Jeruzalémských, 13 Pro hříchy proroků jeho a nepravosti kněží jeho, vylévajících u prostřed něho krev spravedlivých. 14 Toulali se jako slepí po ulicích, kálejíce se ve krvi, kteréž nemohli se než dotýkati oděvy svými. 15 Volali na ně: Ustupujte nečistí, ustupujte, ustupujte, nedotýkejte se. Právěť jsou ustoupili, anobrž sem i tam se rozlezli, až mezi národy říkají: Nebudouť více míti vlastního bydlení. 16 Tvář hněvivá Hospodinova rozptýlila je, aniž na ně více popatří; nepřátelé kněží nešanují, starcům milosti nečiní. 17 A vždy ještě až do ustání očí svých hledíme o pomoc sobě neprospěšnou, zření majíce k národu, nemohoucímu vysvoboditi. 18 Šlakují kroky naše, tak že ani po ulicích našich choditi nemůžeme; přiblížilo se skončení naše, doplnili se dnové naši, přišlo zajisté skončení naše. 19 Rychlejší jsou ti, kteříž nás stihají, než orlice nebeské; po horách stihají nás, na poušti zálohy nám zdělali. 20 Dýchání chřípí našich, totiž pomazaný Hospodinův, lapen jest v jamách jejich, o němž jsme říkali: V stínu jeho živi budeme mezi národy. 21 Raduj se a vesel se, dcero Idumejská, kteráž jsi se usadila v zemi Uz. Takéť k tobě přijde kalich, opiješ se a obnažíš se. 22 Ó dcero Sionská, když vykonána bude kázeň nepravosti tvé, nenechá tě déle v zajetí tvém. Ale tvou nepravost, ó dcero Idumejská, trestati bude a odkryje hříchy tvé.

New International Version

1 ^[1] How the gold has lost its lustre, the fine gold become dull! The sacred gems are scattered at every street corner. 2 How the precious children of Zion, once worth their weight in gold, are now considered as pots of clay, the work of a potter’s hands! 3 Even jackals offer their breasts to nurse their young, but my people have become heartless like ostriches in the desert. 4 Because of thirst the infant’s tongue sticks to the roof of its mouth; the children beg for bread, but no-one gives it to them. 5 Those who once ate delicacies are destitute in the streets. Those brought up in royal purple now lie on ash heaps. 6 The punishment of my people is greater than that of Sodom, which was overthrown in a moment without a hand turned to help her. 7 Their princes were brighter than snow and whiter than milk, their bodies more ruddy than rubies, their appearance like lapis lazuli. 8 But now they are blacker than soot; they are not recognised in the streets. Their skin has shrivelled on their bones; it has become as dry as a stick. 9 Those killed by the sword are better off than those who die of famine; racked with hunger, they waste away for lack of food from the field. 10 With their own hands compassionate women have cooked their own children, who became their food when my people were destroyed. 11 The Lord has given full vent to his wrath; he has poured out his fierce anger. He kindled a fire in Zion that consumed her foundations. 12 The kings of the earth did not believe, nor did any of the peoples of the world, that enemies and foes could enter the gates of Jerusalem. 13 But it happened because of the sins of her prophets and the iniquities of her priests, who shed within her the blood of the righteous. 14 Now they grope through the streets as if they were blind. They are so defiled with blood that no-one dares to touch their garments. 15 ‘Go away! You are unclean!’ people cry to them. ‘Away! Away! Don’t touch us!’ When they flee and wander about, people among the nations say, ‘They can stay here no longer.’ 16 The Lord himself has scattered them; he no longer watches over them. The priests are shown no honour, the elders no favour. 17 Moreover, our eyes failed, looking in vain for help; from our towers we watched for a nation that could not save us. 18 People stalked us at every step, so we could not walk in our streets. Our end was near, our days were numbered, for our end had come. 19 Our pursuers were swifter than eagles in the sky; they chased us over the mountains and lay in wait for us in the desert. 20 The Lord’s anointed, our very life breath, was caught in their traps. We thought that under his shadow we would live among the nations. 21 Rejoice and be glad, Daughter Edom, you who live in the land of Uz. But to you also the cup will be passed; you will be drunk and stripped naked. 22 Your punishment will end, Daughter Zion; he will not prolong your exile. But he will punish your sin, Daughter Edom, and expose your wickedness.