Jób 3 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

Jób a jeho přátelé - JÓBŮV NÁŘEK - — Jób proklíná den svého narození

1 Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. 2 Jób mluvil takto: 3 „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘ 4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. 5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. 6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. 7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. 8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana. 9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory, 10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.

— Jób chválí smrt

11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky ? 12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? 13 Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku 14 spolu s králi a zemskými rádci, jimž z toho, co zbudovali, zbyly trosky, 15 nebo s velmoži, co měli plno zlata a domy si naplnili stříbrem, 16 nebo jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo. 17 Svévolníci přestanou tam bouřit, zemdlení tam dojdou odpočinku, 18 vězňové jsou rovněž bez starostí, neslyší křik poháněče, 19 malý i velký jsou si tam rovni, otrok je tam svobodný, bez pána.

— Jób se ptá po smyslu Božích cest

20 Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost, 21 kdo toužebně čekají na smrt – a ona nejde, ač ji vyhledávají víc než skryté poklady, 22 těm, kdo radostí by jásali a veselili se, že našli hrob? 23 A proč muži, kterému je cesta skryta, ji Bůh zatarasil? 24 Místo abych pojedl, jen vzdychám, nářek ze mne tryská jako voda; 25 čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal. 26 Nepoznal jsem klidu ani míru ani odpočinutí – a přišla bouře.“

Bible, překlad 21. století

Proč jsem nezemřel

1 Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den, kdy se narodil. 2 Job tehdy řekl: 3 „Zhynout měl den, kdy jsem se narodil,^[1] i noc, kdy řekli: Chlapce jsme počali! 4 Kéž by se zatměl onen den, Bůh na nebi kéž by se po něm nesháněl, kéž vůbec nezačal s úsvitem! 5 Kéž by ho pohltila černá tma, mračno kéž by ho bylo přikrylo, zatmění kéž by ho přemohlo! 6 I tu noc měla zachvátit temnota, aby se do roku nemohla počítat, do počtu měsíců aby nevešla! 7 Ach ta noc – kéž byla neplodná, radostný výkřik poznat neměla! 8 Zaklínači dnů ji měli proklínat, ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana. 9 Kéž tehdy zhasla její Jitřenka, nadarmo kéž by na světlo čekala, paprsky úsvitu vidět neměla! 10 Své lůno přede mnou měla uzavřít, mé oči ušetřit všeho trápení. 11 Proč jsem už v lůnu nezhynul? Proč jsem nezemřel při porodu? 12 Proč tu byl klín, jenž mě přitulil? Proč prsy, z nichž jsem pil? 13 Byl bych teď ležel a mlčel bych, odpočíval bych v pokoji 14 společně s králi a velmoži, jejichž stavby jsou už troskami, 15 anebo s velmoži, kteří oplývali zlatem, kteří si příbytky naplnili stříbrem! 16 Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán, jako nemluvně, jež světlo nevídá? 17 Tam už ničemové nikoho netrápí, tam si odpočinou všichni zdeptaní. 18 Také i vězni tam najdou úlevu, neuslyší tam už pokřik biřiců. 19 Malí i velcí jsou tam vedle sebe, otrok je bez pána, na svobodě. 20 K čemu je dáno světlo ubohým a život zatrpklým; 21 těm, kteří na smrt marně čekají, ač ji hledají víc než poklady; 22 těm, kteří jásají radostí, jakmile hrobu dosáhli? 23 K čemu je to člověku, jenž cestu nevidí a jehož Bůh ze všech stran obklíčil? 24 Mým denním chlebem je teď jen sténání, můj nářek proudí jako potoky. 25 Stalo se mi to, čeho jsem se bál, potkalo mě to, z čeho jsem měl strach! 26 Nemám pokoj, nemám klid, nemám odpočinutí. Přišlo trápení.“

Bible Kralická

1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému. 2 Nebo mluvě Job, řekl: 3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík. 4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem. 5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní. 6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla. 7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní. 8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba. 9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní. 10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých. 11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul? 12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval? 13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj, 14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá, 15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem. 16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla? 17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali. 18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka. 19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého. 20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého? 21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů? 22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob? 23 Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel? 24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé. 25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne. 26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

Slovo na cestu

Kapitola není v tomto překladu dostupná.

New International Version

Job speaks

1 After this, Job opened his mouth and cursed the day of his birth. 2 He said: 3 ‘May the day of my birth perish, and the night that said, “A boy is conceived!” 4 That day – may it turn to darkness; may God above not care about it; may no light shine on it. 5 May gloom and utter darkness claim it once more; may a cloud settle over it; may blackness overwhelm it. 6 That night – may thick darkness seize it; may it not be included among the days of the year nor be entered in any of the months. 7 May that night be barren; may no shout of joy be heard in it. 8 May those who curse days^[1] curse that day, those who are ready to rouse Leviathan. 9 May its morning stars become dark; may it wait for daylight in vain and not see the first rays of dawn, 10 for it did not shut the doors of the womb on me to hide trouble from my eyes. 11 ‘Why did I not perish at birth, and die as I came from the womb? 12 Why were there knees to receive me and breasts that I might be nursed? 13 For now I would be lying down in peace; I would be asleep and at rest 14 with kings and rulers of the earth, who built for themselves places now lying in ruins, 15 with princes who had gold, who filled their houses with silver. 16 Or why was I not hidden away in the ground like a stillborn child, like an infant who never saw the light of day? 17 There the wicked cease from turmoil, and there the weary are at rest. 18 Captives also enjoy their ease; they no longer hear the slave driver’s shout. 19 The small and the great are there, and the slaves are freed from their owners. 20 ‘Why is light given to those in misery, and life to the bitter of soul, 21 to those who long for death that does not come, who search for it more than for hidden treasure, 22 who are filled with gladness and rejoice when they reach the grave? 23 Why is life given to a man whose way is hidden, whom God has hedged in? 24 For sighing has become my daily food; my groans pour out like water. 25 What I feared has come upon me; what I dreaded has happened to me. 26 I have no peace, no quietness; I have no rest, but only turmoil.’