1. Samuelova 20 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Davidovo loučení s Jónatanem - Jónatan po marném vyjednávání prozrazuje Saulovy vražedné úmysly, obnovuje s Davidem smlouvu a propouští ho ze svých služeb.

1 David uprchl z prorockého domu v Rámě a přišel si Jónatanovi postěžovat: „Co jsem provedl? Jaký je můj zločin? Jaký je můj hřích vůči tvému otci, že mi ukládá o život?“ 2 On mu odvětil: „Toho buď dalek! Nezemřeš. Vždyť můj otec neudělá ani to nejmenší, aniž se mi svěří. Proč by tohle můj otec přede mnou skrýval? Není tomu tak.“ 3 David se ještě zapřisáhl a odporoval: „Tvůj otec určitě ví, že jsem získal tvou přízeň. Řekl: ‚Ať o tom neví Jónatan, aby se netrápil.‘ Nicméně, jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, od smrti mě dělí jen krůček.“ 4 Jónatan se tedy Davida otázal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ 5 David Jónatanovi řekl: „Hle, zítra je novoluní a já mám sedět s králem u jídla. Propusť mě a já se budu až do třetího dne navečer skrývat v poli. 6 Bude-li mě tvůj otec pohřešovat, řekneš: ‚David mě naléhavě prosil, aby si směl odběhnout do svého města Betléma; koná se tam výroční obětní hod pro celou čeleď.‘ 7 Jestliže řekne: ‚Dobře,‘ může být tvůj služebník klidný, jestliže však ho popadne vztek, věz, že se odhodlal k nejhoršímu. 8 Prokaž proto milosrdenství svému služebníku, neboť jsi vstoupil se svým služebníkem ve smlouvu před Hospodinem. Jestliže jsem spáchal nějaký zločin, usmrť mě ty sám. Proč bys mě teď vodil ke svému otci?“ 9 Ale Jónatan odvětil: „Toho buď dalek! Dozvím-li se bezpečně, že se můj otec vůči tobě odhodlal k nejhoršímu, neoznámím ti to snad?“ 10 David se Jónatana otázal: „Kdo mi oznámí, když ti tvůj otec odpoví tvrdě?“ 11 Jónatan Davida vybídl: „Pojď, vyjdeme na pole.“ Oba vyšli na pole. 12 Tu řekl Jónatan Davidovi: „Při Hospodinu, Bohu Izraele! Když zítra či pozítří v příhodnou dobu od svého otce vyzvím, že je to s Davidem dobré, tedy k tobě nikoho nepošlu a nebudu ti nic vzkazovat. 13 Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Vzkážu ti, rozhodne-li se můj otec vůči tobě pro to nejhorší. Propustím tě a půjdeš v pokoji. Hospodin buď s tebou, jako byl s mým otcem. 14 Avšak i ty mi prokazuj Hospodinovo milosrdenství, pokud budu živ a nezemřu, 15 a nezpřetrhej svazky svého milosrdenství vůči mé rodině nikdy, ani tenkrát, až Hospodin vyhladí Davidovy nepřátele z povrchu země do posledního muže.“ 16 I uzavřel Jónatan s Davidovým domem smlouvu: „Ať Hospodin volá Davidovy nepřátele k odpovědnosti.“ 17 Nadto zavázal Jónatan Davida přísahou při své lásce k němu, neboť ho z duše miloval. 18 Jónatan mu řekl: „Zítra bude novoluní, a až si všimnou tvého sedadla, budeš pohřešován. 19 Třetího dne rychle sestup a přijď k místu, kde ses skrýval v den jednání, a zůstaň u kamene Ezelu. 20 Já vystřelím vedle něho tři šípy, jako bych je vypustil na nějaký terč. 21 Hned nato pošlu chlapce: ‚Jdi najít šípy.‘ Jestliže chlapci výslovně řeknu: ‚Hle, šípy jsou zde za tebou, seber je,‘ pak přijď, neboť to pro tebe bude znamenat pokoj, nic se ti nestane, jakože živ je Hospodin. 22 Jestliže však řeknu mladíkovi: ‚Hle, šípy jsou dál před tebou,‘ pak odejdi, neboť tě posílá Hospodin. 23 Ale slovo, které jsme si dali, já a ty, platí. Hospodin je navěky svědkem mezi mnou a tebou!“ 24 David se tedy skryl v poli. Když nastalo novoluní, král zasedl k hodu a jedl. 25 Král se posadil tak jako jindy na sedadlo u stěny, ale Jónatan stál; po Saulově boku se posadil Abnér. Povšimli si Davidova místa. 26 Onoho dne o tom Saul nepromluvil, neboť si řekl: „Přihodilo se mu něco, co jej znečistilo, není čistý.“ 27 Když však druhého dne po novoluní si opět všimli Davidova místa, otázal se Saul svého syna Jónatana: „Proč Jišajův syn včera ani dnes nepřišel k hodu?“ 28 Jónatan Saulovi odpověděl: „David mě naléhavě prosil, aby směl do Betléma. 29 Řekl: ‚Propusť mě, naše čeleď má ve městě obětní hod. Můj bratr mi přikázal přijít. Jestliže jsem tedy získal tvou přízeň, rád bych se uvolnil a podíval se na své bratry.‘ Proto se nedostavil ke královu stolu.“ 30 Saul vzplanul proti Jónatanovi hněvem a křičel na něj: „Ty synu poběhlice, což jsem to nevěděl, že si Jišajova syna vyvoluješ ke své hanbě i k hanbě klínu své matky? 31 Po všechny dny života Jišajova syna na zemi neobstojíš ty ani tvé království. Hned pro něho pošli a dej ho přivést ke mně, protože je synem smrti.“ 32 Jónatan svému otci Saulovi odpověděl a otázal se ho: „Proč má zemřít? Co provedl?“ 33 Avšak Saul po něm mrštil kopím, aby ho proklál. I poznal Jónatan, že jeho otec je odhodlán Davida usmrtit. 34 Jónatan, rozpálen hněvem, vstal od stolu a toho druhého dne po novoluní při hodu nejedl, protože se trápil pro Davida, že ho jeho otec potupil. 35 Za jitra vyšel Jónatan na pole podle dohody s Davidem a byl s ním malý chlapec. 36 Poručil svému chlapci: „Běž najít šípy, které vystřelím.“ Zatímco chlapec běžel, on přes něho vystřelil šíp. 37 Když chlapec přišel k místu, kam Jónatan šíp vystřelil, volal Jónatan za chlapcem: „Není šíp tam dál před tebou?“ 38 A Jónatan volal za chlapcem: „Rychle, spěchej, nezastavuj se!“ Jónatanův chlapec posbíral šípy a přišel ke svému pánu. 39 Chlapec nic netušil. Jen Jónatan a David věděli, oč jde. 40 Jónatan pak dal svou zbroj chlapci, kterého měl s sebou, a poručil mu: „Jdi, zanes to do města.“ 41 A chlapec šel. Tu povstal David od jižní strany, padl tváří k zemi a třikrát se poklonil. Políbili se a plakali jeden pro druhého, až se David vzchopil. 42 Jónatan řekl Davidovi: „Jdi v pokoji. Co jsme si my dva v Hospodinově jménu přísahali, toho ať je Hospodin navěky svědkem mezi mnou a tebou i mezi mým a tvým potomstvem.“

Bible, překlad 21. století

Smlouva s Jonatanem

1 David ale z chýší v Rámě uprchl. Přišel k Jonatanovi a ptal se: „Co jsem provedl? Čím jsem se provinil? Jak jsem tvému otci ublížil, že mi chce vzít život?“ 2 „Nic takového!“ odpověděl Jonatan. „Nemáš zemřít. Můj otec přece nedělá nic velkého ani malého, aniž by se mi svěřil. Proč by právě tohle přede mnou skrýval? Tak to není.“ 3 David mu to ale odpřisáhl. Řekl mu: „Tvůj otec určitě ví, že sis mě oblíbil. Proto si říká: ‚Raději ať o tom Jonatan neví, aby se netrápil.‘ Ale jakože je živ Hospodin a živ jsi ty, od smrti mě dělí už jen krok!“ 4 Jonatan odpověděl: „Udělám pro tebe, cokoli budeš chtít.“ 5 David tedy Jonatanovi řekl: „Jak víš, zítra je slavnost novoluní a já bych měl sedět s králem u jídla. Nech mě ale odejít a skrýt se venku na poli až do pozítří večer. 6 Pokud si tvůj otec všimne mé nepřítomnosti, řekneš: ‚David mě prosil o svolení, aby mohl rychle domů do Betléma, protože tam jejich rod koná výroční oběť.‘ 7 Pokud na to řekne: ‚Dobrá,‘ pak jsem v bezpečí. Pokud se ale rozzuří, pak věz, že se mě rozhodl zabít. 8 Tehdy mě, svému služebníku, prokaž laskavost – vždyť jsi se mnou před Hospodinem vstoupil do smlouvy. Jsem-li vinen, zabij mě sám. Proč bys mě vodil ke svému otci?“ 9 „To nikdy!“ zvolal Jonatan. „Pokud zjistím, že se tě můj otec rozhodl zabít, určitě ti to dám vědět!“ 10 „A kdo mi poví, jestli ti tvůj otec odpověděl hrubě?“ zeptal se David Jonatana. 11 „Pojď,“ vyzval Jonatan Davida, „půjdeme ven.“ Když pak spolu vyšli ven, 12 Jonatan Davidovi řekl: „Při Hospodinu, Bohu Izraele, zjistím, co můj otec zamýšlí! Pozítří v určenou dobou ti vzkážu, zda je to s Davidem dobré, nebo ne. Přece bych ti to nezatajil. 13 Pokud ti ale můj otec bude chtít ublížit, pak ať mě Hospodin potrestá a ještě mi přidá, kdybych ti to zatajil a nepropustil tě v pokoji. Ať je Hospodin s tebou, jako býval s mým otcem. 14 Pokud budu živ, i ty mi prokazuj Hospodinovu laskavost. A pokud zemřu, 15 neodvracej nikdy svou laskavost od mého domu. Hospodin ať vyhladí všechny Davidovy nepřátele ze země!“ 16 Tak Jonatan uzavřel smlouvu s domem Davidovým: „Hospodin ať zúčtuje s Davidovými nepřáteli!“ 17 Jonatan z lásky k Davidovi zopakoval svou přísahu, neboť ho miloval jako sám sebe. 18 Pak mu Jonatan pověděl: „Zítra je novoluní. Všimnou si tvé nepřítomnosti, protože vědí, kde sedáváš. 19 Pozítří rychle přijď k tomu místu, kde ses ukryl prve, a zůstaň tam u kamene Ezel. 20 Já poblíž vystřelím tři šípy, jako bych střílel na terč. 21 Hned nato pošlu mládence: ‚Běž najít ty šípy.‘ Jestliže tomu chlapci řeknu: ‚Podívej se, šípy jsou za tebou, přines je‘ – pak můžeš přijít, neboť jsi v bezpečí a nic ti nehrozí, jakože je živ Hospodin. 22 Pokud ale tomu chlapci řeknu: ‚Podívej se, šípy jsou daleko před tebou‘ – pak musíš odejít, neboť tě Hospodin posílá pryč. 23 Hospodin ať je svědkem naší úmluvy až navěky.“ 24 David se tedy ukryl venku. Bylo novoluní a král zasedl k hostině. 25 Král zaujal své obvyklé místo u zdi naproti Jonatanovi^[1] a po Saulově boku zasedl Abner. Davidovo místo zůstalo prázdné. 26 Toho dne Saul neříkal nic, myslel si: Něco se mu asi přihodilo, že se poskvrnil, a tak je nečistý. 27 Nazítří, druhého dne po novoluní, bylo Davidovo místo stále prázdné. Saul se tedy zeptal svého syna Jonatana: „Proč Jišajův syn včera ani dnes nepřišel k jídlu?“ 28 „David mě prosil o svolení, aby směl do Betléma,“ odpověděl mu Jonatan. 29 „Říkal: ‚Propusť mě prosím. Naše rodina koná ve městě oběť a můj bratr mi přikázal, ať přijdu. Buď tedy prosím tak laskav a uvolni mě, ať smím navštívit své bratry.‘ To proto nepřišel ke královskému stolu.“ 30 „Ty mizerný parchante!“ rozlítil se Saul na Jonatana. „Copak nevím, že ses s tím Jišajovým synem spřáhnul?! Že ti není hanba! Jsi hanba a ostuda své matky! 31 Dokud bude Jišajův syn na světě, nebudeš si jist sebou ani svým královstvím! Hned ho nech zajmout, protože musí zemřít!“ 32 „A proč má zemřít?“ zeptal se Jonatan svého otce Saula. „Co provedl?“ 33 Vtom po něm Saul mrštil kopím, aby ho probodl. Tak Jonatan poznal, že jeho otec je odhodlán Davida zabít. 34 Jonatan vstal od stolu, rozpálen hněvem, a toho druhého dne novoluní už nejedl. Trápil se totiž kvůli Davidovi i kvůli tomu, že ho otec tak zostudil. 35 Když přišlo ráno, Jonatan vyšel ven, jak se dohodli s Davidem. Měl s sebou malého chlapce 36 a tomu řekl: „Běž a hledej šípy, které budu střílet.“ Chlapec se rozběhl a on vystřelil šíp přes něj. 37 Když chlapec dorazil blízko Jonatanova šípu, Jonatan na chlapce zavolal: „Ten šíp je přece ještě dál!“ 38 Potom na chlapce volal: „Rychle, pospěš si, nestůj!“ Jonatanův chlapec pak ten šíp našel a vrátil se ke svému pánovi. 39 Ten chlapec nic netušil. Jen Jonatan a David věděli, o co jde. 40 Jonatan pak dal chlapci, který ho provázel, svou zbraň a řekl mu: „Jdi, odnes to do města.“ 41 Jakmile chlapec odešel, od jihu se vynořil David. Padl tváří k zemi a třikrát se poklonil. Políbili se navzájem a společně plakali, hlavně David. 42 „Jdi v pokoji,“ řekl mu Jonatan. „Co jsme si v Hospodinově jménu přísahali, toho ať je Hospodin svědkem mezi námi dvěma i mezi naším potomstvem až navěky.“

Bible Kralická

1 V tom utíkaje David z Náiot, kteréž jest v Ráma, přišel a mluvil před Jonatou: Což jsem učinil? Jaká jest nepravost má? A jaký jest hřích můj před otcem tvým, že hledá bezživotí mého? 2 Kterýž řekl jemu: Odstup to, neumřeš. Aj, nečiníť otec můj ničeho ani velikého ani malého, čehož by se mi nesvěřil. Jak by tedy otec můj tajil to přede mnou! Neníť toho. 3 Nadto přisáhl také David, (to promluviv: Dobřeť ví otec tvůj, že jsi laskav na mne, protož myslí: Nechť neví o tom Jonata, aby neměl zámutku). Nýbrž jistě, živť jest Hospodin, a živať jest duše tvá, že sotva jest kročej mezi mnou a mezi smrtí. 4 Odpověděl Jonata Davidovi: Pověz, čehokoli žádáš, a učiním tobě. 5 I řekl David Jonatovi: Aj, zítra bude novměsíce, kdyžto já mám obyčej sedati s králem k jídlu; protož propusť mne, a skryji se na poli až do třetího večera. 6 Jestliže by se zvláštně na mne ptal otec tvůj, řekneš: Prosil mne velice David, aby sběhl do Betléma města svého; nebo obět výroční tam míti má všecka jeho rodina. 7 Řekne-liť: Dobře, pokoj služebníku tvému; pakliť se rozzlobí, věz, žeť se doplnila zlost jeho. 8 A tak učiníš milosrdenství s služebníkem svým, poněvadž jsi v smlouvu Hospodinovu uvedl služebníka svého s sebou. Pakliť jest na mně nepravost, zabí mne sám; nebo k otci svému proč bys mne vodil? 9 I řekl Jonata: Odstup to od tebe; nebo zvím-liť to jistotně, že by se doplnila zlost otce mého, aby přišla na tě, zdaliž neoznámím tobě toho? 10 Řekl také David Jonatovi: Kdož mi oznámí, jestliže odpoví tobě otec tvůj něco tvrdě? 11 Odpověděl Jonata Davidovi: Poď, vyjděme na pole. I vyšli oba na pole. 12 Opět řekl Jonata Davidovi: Hospodin Bůh Izraelský, (hned jakž porozumím na otci svém, okolo tohoto času zítra neb pozejtří, an bude dobře s Davidem, jestliže nepošli tehdáž k tobě, a neoznámím-liť), 13 Toto učiň Hospodin Jonatovi a toto přidej. Pakliť se bude líbiti otci mému uvésti zlé na tebe, takéť i to zjevím tobě a propustím tě; i půjdeš v pokoji, a Hospodin budiž s tebou, jakož byl s otcem mým. 14 A zdaliž i ty, dokud jsem živ, neučiníš se mnou milosrdenství Hospodinova, ano bychť i umřel, 15 Tak že neodvrátíš milosrdenství svého od domu mého až na věky, zvláště tehdáž, když Hospodin vypléní nepřátely Davidovy, jednoho každého se svrchku země. 16 A tak učinil Jonata smlouvu s domem Davidovým, řka: Vyhledávejž Hospodin toho z ruky nepřátel Davidových. 17 Ještě i přísahou zavázal Jonata v lásce odměnné k sobě Davida; nebo jakož miloval duši svou, tak jej miloval. 18 I řekl mu Jonata: Zítra bude novměsíce, a bude se ptáti na tebe, když prázdné bude místo tvé. 19 Do třetího tedy dne skrývaje se, sstoupíš rychle a přijdeš k tomu místu, na kterémžs se byl skryl, když se to jednalo, a pobudeš u kamene pocestných. 20 A já tři střely vystřelím po straně k němu, směřuje sobě k cíli. 21 Potom hned pošli pachole a dím: Jdi, shledej střely. Jestliže prostě řeknu služebníku: Hle, střely za tebou blíže sem, přines je, tedy přiď, nebo jest pokoj tobě, a neníť žádného nebezpečenství, živť jest Hospodin. 22 Pakli takto řeknu pacholeti: Hle, střely jsou před tebou dále, tedy odejdi, nebo propustil tě Hospodin. 23 Řeči pak této, kterouž jsme mluvili já a ty, aj, Hospodin svědek bude mezi mnou a mezi tebou až na věky. 24 A tak skryl se David na poli. Byl pak novměsíce, i sedl král za stůl k jídlu. 25 A seděl král na stolici své, jakž obyčej měl, na stolici u stěny, ale Jonata povstal. Sedl také Abner podlé Saule, a místo Davidovo zůstalo prázdné. 26 A však toho dne Saul nic neříkal, nebo myslil: Něco se mu přihodilo, buď že čistý jest neb nečistý. 27 Stalo se pak nazejtří, druhého dne novměsíce, že opět prázdné bylo místo Davidovo. I řekl Saul Jonatovi synu svému: Proč nepřišel syn Izai ani včera ani dnes k jídlu? 28 Odpověděl Jonata Saulovi: Velice mne prosil David, aby šel do Betléma. 29 A řekl: Odpusť mne, prosím, nebo obět má míti rodina naše v městě, a bratr můj sám rozkázal mi přijíti; nyní tedy, nalezl-li jsem milost před očima tvýma, nechť se odtrhnu, prosím, abych navštívil bratří své. Tou příčinou nepřišel k stolu královskému. 30 I rozhněval se Saul náramně na Jonatu, a řekl jemu: Synu převrácený a urputný, zdaliž nevím, že jsi zvolil sobě syna Izai k hanbě své, i k hanbě a lehkosti matky své? 31 Nebo po všecky dny, v nichž bude živ syn Izai na zemi, nebudeš upevněn ty, ani království tvé. Protož hned pošli a přiveď jej ke mně, nebť jest hoden smrti. 32 Odpověděl Jonata Saulovi otci svému, a řekl jemu: Proč má umříti? Což jest učinil? 33 I hodil Saul kopím na něj, aby ho zabil. Tedy seznav Jonata, že uložil otec jeho zabiti Davida, 34 Vstal od stolu Jonata, rozpálen jsa hněvem, a nejedl toho druhého dne novuměsíce pokrmu, nebo bolestil pro Davida, a že ho tak zlehčil otec jeho. 35 Protož stalo se ráno, že vyšel Jonata na pole k času uloženému Davidovi, a pachole malé s ním. 36 Tedy řekl pacholeti svému: Běž a shledej střely, kteréž já vystřelím. I běželo pachole, a on střílel daleko před něj. 37 Když pak přišlo pachole až k cíli, k němuž střílel Jonata, volal Jonata za pacholetem a řekl: Zdaliž není střely před tebou tam dále? 38 Opět volal Jonata za pacholetem: Rychle pospěš, nestůj. A tak sebravši pachole Jonatovo střely, vrátilo se k svému pánu. 39 (Pachole pak nic nevědělo, toliko Jonata a David věděli, co se jedná.) 40 I dal Jonata braň svou pacholeti, kteréž s ním bylo, a řekl jemu: Jdi, dones do města. 41 A když odešlo pachole, vstal David s strany polední, a padna na tvář svou k zemi, poklonil se třikrát; a políbivše jeden druhého plakali oba, až Jonata Davida pozdvihl. 42 I řekl Jonata Davidovi: Jdiž u pokoji, a což jsme sobě oba přisáhli ve jménu Hospodinovu, řkouce: Hospodin budiž svědkem mezi mnou a tebou, i mezi semenem mým a mezi semenem tvým, nechť trvá až na věky. [ (I Samuel 20:43) A tak vstav David, odšel, Jonata pak navrátil se do města. ]

New International Version

David and Jonathan

1 Then David fled from Naioth at Ramah and went to Jonathan and asked, ‘What have I done? What is my crime? How have I wronged your father, that he is trying to kill me?’ 2 ‘Never!’ Jonathan replied. ‘You are not going to die! Look, my father doesn’t do anything, great or small, without letting me know. Why should he hide this from me? It isn’t so!’ 3 But David took an oath and said, ‘Your father knows very well that I have found favour in your eyes, and he has said to himself, “Jonathan must not know this or he will be grieved.” Yet as surely as the Lord lives and as you live, there is only a step between me and death.’ 4 Jonathan said to David, ‘Whatever you want me to do, I’ll do for you.’ 5 So David said, ‘Look, tomorrow is the New Moon feast, and I am supposed to dine with the king; but let me go and hide in the field until the evening of the day after tomorrow. 6 If your father misses me at all, tell him, “David earnestly asked my permission to hurry to Bethlehem, his home town, because an annual sacrifice is being made there for his whole clan.” 7 If he says, “Very well,” then your servant is safe. But if he loses his temper, you can be sure that he is determined to harm me. 8 As for you, show kindness to your servant, for you have brought him into a covenant with you before the Lord. If I am guilty, then kill me yourself! Why hand me over to your father?’ 9 ‘Never!’ Jonathan said. ‘If I had the least inkling that my father was determined to harm you, wouldn’t I tell you?’ 10 David asked, ‘Who will tell me if your father answers you harshly?’ 11 ‘Come,’ Jonathan said, ‘let’s go out into the field.’ So they went there together. 12 Then Jonathan said to David, ‘I swear by the Lord, the God of Israel, that I will surely sound out my father by this time the day after tomorrow! If he is favourably disposed towards you, will I not send you word and let you know? 13 But if my father intends to harm you, may the Lord deal with me, be it ever so severely, if I do not let you know and send you away in peace. May the Lord be with you as he has been with my father. 14 But show me unfailing kindness like the Lord’s kindness as long as I live, so that I may not be killed, 15 and do not ever cut off your kindness from my family – not even when the Lord has cut off every one of David’s enemies from the face of the earth.’ 16 So Jonathan made a covenant with the house of David, saying, ‘May the Lord call David’s enemies to account.’ 17 And Jonathan made David reaffirm his oath out of love for him, because he loved him as he loved himself. 18 Then Jonathan said to David, ‘Tomorrow is the New Moon feast. You will be missed, because your seat will be empty. 19 The day after tomorrow, towards evening, go to the place where you hid when this trouble began, and wait by the stone Ezel. 20 I will shoot three arrows to the side of it, as though I were shooting at a target. 21 Then I will send a boy and say, “Go, find the arrows.” If I say to him, “Look, the arrows are on this side of you; bring them here,” then come, because, as surely as the Lord lives, you are safe; there is no danger. 22 But if I say to the boy, “Look, the arrows are beyond you,” then you must go, because the Lord has sent you away. 23 And about the matter you and I discussed – remember, the Lord is witness between you and me for ever.’ 24 So David hid in the field, and when the New Moon feast came, the king sat down to eat. 25 He sat in his customary place by the wall, opposite Jonathan,^[1] and Abner sat next to Saul, but David’s place was empty. 26 Saul said nothing that day, for he thought, ‘Something must have happened to David to make him ceremonially unclean – surely he is unclean.’ 27 But the next day, the second day of the month, David’s place was empty again. Then Saul said to his son Jonathan, ‘Why hasn’t the son of Jesse come to the meal, either yesterday or today?’ 28 Jonathan answered, ‘David earnestly asked me for permission to go to Bethlehem. 29 He said, “Let me go, because our family is observing a sacrifice in the town and my brother has ordered me to be there. If I have found favour in your eyes, let me go to see my brothers.” That is why he has not come to the king’s table.’ 30 Saul’s anger flared up at Jonathan and he said to him, ‘You son of a perverse and rebellious woman! Don’t I know that you have sided with the son of Jesse to your own shame and to the shame of the mother who bore you? 31 As long as the son of Jesse lives on this earth, neither you nor your kingdom will be established. Now send someone to bring him to me, for he must die!’ 32 ‘Why should he be put to death? What has he done?’ Jonathan asked his father. 33 But Saul hurled his spear at him to kill him. Then Jonathan knew that his father intended to kill David. 34 Jonathan got up from the table in fierce anger; on that second day of the feast he did not eat, because he was grieved at his father’s shameful treatment of David. 35 In the morning Jonathan went out to the field for his meeting with David. He had a small boy with him, 36 and he said to the boy, ‘Run and find the arrows I shoot.’ As the boy ran, he shot an arrow beyond him. 37 When the boy came to the place where Jonathan’s arrow had fallen, Jonathan called out after him, ‘Isn’t the arrow beyond you?’ 38 Then he shouted, ‘Hurry! Go quickly! Don’t stop!’ The boy picked up the arrow and returned to his master. 39 (The boy knew nothing about all this; only Jonathan and David knew.) 40 Then Jonathan gave his weapons to the boy and said, ‘Go, carry them back to town.’ 41 After the boy had gone, David got up from the south side of the stone and bowed down before Jonathan three times, with his face to the ground. Then they kissed each other and wept together – but David wept the most. 42 Jonathan said to David, ‘Go in peace, for we have sworn friendship with each other in the name of the Lord, saying, “The Lord is witness between you and me, and between your descendants and my descendants for ever.” ’ Then David left, and Jonathan went back to the town.^[2]