Římanům 9 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Izrael a Boží vyvolení

1 Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, 2 že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. 3 Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím. 4 Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, 5 jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen. 6 Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, 7 ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest: 8 dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené. 9 Slovo zaslíbení zní takto: ‚V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.‘ 10 A nejen to: také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; 11 ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto 12 a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. 13 Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘ 14 Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! 15 Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ 16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. 17 Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ 18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. 19 Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ 20 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ 21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? 22 Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, 23 stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – 24 na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. 25 Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou, 26 a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘ 27 A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: ‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn, 28 neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.‘ 29 A jak to Izaiáš předpověděl: ‚Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomoře bychom byli podobni.‘ 30 Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry; 31 Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl. 32 Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu, 33 jak je psáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.‘

Bible, překlad 21. století

Izrael – Boží vyvolený

1 Říkám pravdu v Kristu, nelžu; i mé svědomí v Duchu svatém potvrzuje, 2 že v srdci nosím hluboký zármutek a neustálou bolest. 3 Přál bych si sám být zavržen od Krista ve prospěch svých bratrů, svých tělesných příbuzných, 4 Izraelitů! Jim totiž patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, bohoslužba i zaslíbení, 5 jejich jsou praotcové a z nich tělesně pochází Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný navěky! Amen. 6 Ale ne že by Boží slovo selhalo. Ne všichni z Izraele jsou totiž opravdu Izrael. 7 Ne všichni jsou jeho dětmi jen proto, že jsou símě Abrahamovo. Říká přece: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“^[1] 8 To znamená, že Božími dětmi nejsou děti těla, ale za símě se počítají děti zaslíbení. 9 Ono zaslíbení znělo: „V tento čas přijdu a Sára bude mít syna.“^[2] 10 A to není vše. Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny. 11 Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého – aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení 12 (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“^[3] 13 Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“^[4] 14 Co na to řekneme? Není Bůh nespravedlivý? V žádném případě! 15 Už Mojžíšovi přece řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“^[5] 16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává. 17 Faraonovi přece Písmo říká: „Proto jsem tě pozdvihl, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“^[6] 18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje.

Hrnčíř a nádoby

19 Možná mi řekneš: „Co mu tedy ještě vadí? Copak se někdo vzepřel jeho vůli?“ 20 Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“^[7] 21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí. 22 A co když Bůh, ačkoli byl odhodlán projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení? 23 Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě, 24 totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů? 25 Jak stojí u Ozeáše: „Ne svůj lid nazvu lidem svým, nemilovanou budu milovat.“^[8] 26 „Na místě, kde slýchali: ‚Nejste můj lid,‘ syny živého Boha se budou jmenovat.“^[9] 27 Izaiáš pak volá ohledně Izraele: „I kdyby synů Izraele bylo jak písku v moři, jen hrstka z nich se zachrání. 28 Hospodin učiní rázný konec, vykoná svůj soud nad zemí.“^[10] 29 A ještě předtím Izaiáš řekl: „Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě naživu, už bychom byli jako Sodoma, dopadli bychom jako Gomora!“^[11]

Kámen úrazu

30 Co na to řekneme? Že pohané, kteří o spravedlnost neusilovali, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti z víry. 31 Izrael usiloval plnit Zákon, jenž měl vést ke spravedlnosti, ale tohoto cíle nikdy nedosáhl. 32 Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků. Narazili na kámen úrazu, 33 jak je psáno: „Hle, pokládám na Sionu kámen úrazu a skálu pohoršení; kdokoli však v něj věří, se jistě nezklame.“^[12]

Bible Kralická

1 Pravduť pravím v Kristu a neklamámť, čemuž i svědomí mé svědectví vydává v Duchu svatém, 2 Žeť mám veliký zámutek a ustavičnou bolest v srdci svém. 3 Nebo žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratří svých, totiž příbuzných svých podle těla. 4 Kteřížto jsou Izraelští, jejichžto jest přijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i Zákona dání, i služba Boží, i zaslíbení. 5 Jejichž jsou i otcové, a ti, z nichžto jest Kristus podle těla, kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky. Amen. 6 Avšak nemůže zmařeno býti slovo Boží. Nebo ne všickni, kteříž jsou z Izraele, Izraelští jsou. 7 Aniž proto, že jsou símě Abrahamovo, hned také všickni jsou synové, ale v Izákovi nazváno bude tvé símě. 8 To jest, ne všickni ti, jenž jsou synové těla, jsou také synové Boží, ale kteříž jsou synové Božího zaslíbení, ti se počítají za símě. 9 Nebo toto jest slovo zaslíbení: V týž čas přijdu, a Sára bude míti syna. 10 A netoliko to, ale i Rebeka z jednoho počavši, totiž z Izáka, otce našeho, toho důvodem jest. 11 Nebo ještě před narozením obou těch synů, a prve nežli co dobrého nebo zlého učinili, aby uložení Boží, kteréžto jest podle vyvolení, a tak ne z skutků, ale z toho, jenž povolává, pevné bylo, 12 Řečeno jest jí: Větší sloužiti bude menšímu, 13 Jakož psáno jest: Jákoba jsem miloval, ale Ezau nenáviděl jsem. 14 I což tedy díme? Zdali nespravedlnost jest u Boha? Nikoli. 15 Nebo Mojžíšovi dí: Smiluji se nad tím, komuž milost učiním, a slituji se nad tím, nad kýmž se slituji. 16 A tak tedy neníť vyvolování na tom, jenž chce, ani na tom, jenž běží, ale na Bohu, jenž se smilovává. 17 Nebo dí Písmo faraonovi: Proto jsem vzbudil tebe, abych na tobě ukázal moc svou a aby rozhlášeno bylo jméno mé po vší zemi. 18 A tak tedy nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje. 19 Ale díš mi: I pročež se pak hněvá? Nebo vůli jeho kdo odepřel? 20 Ale ó člověče, kdo jsi ty, že tak odpovídáš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal? 21 Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti a jinou ku potupě? 22 Což pak divného, že Bůh, chtěje ukázati hněv a oznámiti moc svou, snášel ve mnohé trpělivosti nádoby hněvu, připravené k zahynutí. 23 A takž také, aby známé učinil bohatství slávy své při nádobách milosrdenství, kteréž připravil k slávě. 24 Kterýchžto i povolal, totiž nás, netoliko z Židů, ale také i z pohanů, 25 Jakož i skrze Ozé dí: Nazovu nelid můj lidem mým, a nemilou nazovu milou. 26 A budeť na tom místě, kdež řečeno bylo jim: Nejste vy lid můj, tuť nazváni budou synové Boha živého. 27 Izaiáš pak volá nad Izraelem, řka: Byť pak byl počet synů Izraelských jako písek mořský, ostatkové toliko spaseni budou. 28 Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté. 29 A jakož prve pověděl Izaiáš: Byť byl Pán zástupů nepozůstavil nám semene, jako Sodoma učiněni bychom byli, a Gomoře byli bychom podobni. 30 Což tedy díme? Že pohané, kteříž nenásledovali spravedlnosti, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti té, kteráž jest z víry; 31 Izrael pak následovav zákona spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišel. 32 Proč? Nebo ne z víry, ale jako z skutků Zákona jí hledali. Urazili se zajisté o kámen urážky, 33 Jakož psáno jest: Aj, kladu na Sionu kámen urážky a skálu pohoršení, a každý, kdož uvěří v něj, nebude zahanben.

Slovo na cestu

Boží svrchovanost

1-2 Ach, Izraeli! Ach, můj národe! Kéž bys i ty našel cestu ke Kristu! Trápím se a naříkám pro tebe dnem i nocí. 3 Život bych za tebe dal, kdyby tě to mohlo zachránit. Kristus ví, že nepřeháním, Božímu Duchu nelze nic předstírat. Tolik jsi toho od Boha dostal, a přesto nechceš poslouchat! 4 Za vlastní děti vás přijal, slavně vás vedl dějinami k ještě slavnější budoucnosti, dal vám své zákony, abyste v životě nemuseli tápat, naučil vás, jak ho máte uctívat, dal vám úžasné sliby, 5 slavné vůdce jste měli mezi praotci a nejslavnější – Kristus, věčný Bůh a Vládce – se jako člověk také narodil z vaší krve. A toho jste se zřekli! 6-9 Boží slovo však platit nepřestalo: Izraelci nejsou všichni, kdo odvozují svůj rodokmen od Abrahama nebo Jákoba – Izraele. I když jsou to potomci Abrahamovi, měl Bůh na mysli pouze Izáka, když Sáře sliboval syna. To znamená, že ne všichni z Abrahama jsou Božími dětmi, ale jenom ti, kteří se narodili na základě Božího slibu. 10 Také o synech, které měl Izák se svou ženou Rebekou, 11 rozhodl Bůh ještě před jejich narozením. Oznámil, že starší z nich bude sloužit mladšímu. Když tak Bůh určil jejich vzájemné postavení ještě před tím, než se o to mohli osobně nějak zasloužit, zdůraznil tím, že má právo rozhodovat o lidech naprosto svobodně, 12-13 bez ohledu na jejich záslužné skutky. Proto mohl také říci, jak stojí jinde v Bibli: „Dal jsem přednost Jákobovi před Ezauem.“ 14 Můžeme z toho usuzovat, že je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! 15 Mojžíšovi přece řekl: „Projevím svou přízeň komu chci a slituji se nad kým chci.“ 16-18 Nikomu tím není povinen, nikdo na to nemá nárok. Je to jen jeho milost, když to učiní. Faraónovi, jak sám říká, propůjčil jeho postavení proto, aby na něm ukázal svou moc a aby rozšířil svůj věhlas po celé zemi. Tak tedy žádným sebevětším úsilím, nýbrž z pouhé Boží milosti jsou lidé to, co jsou.

Boží a lidská měřítka jsou rozdílná

19 Možná někdo namítne: Proč nám tedy Bůh ještě pořád něco vytýká, když se nic nemůže dít proti jeho vůli? 20 Ale člověče, kdo ty vlastně jsi, že si troufáš přít se s Bohem? Říká snad výrobek svému tvůrci: Proč jsi mne udělal zrovna takhle? 21 Copak se hrnčíř ptá hlíny, zda z ní má udělat vázu nebo mísu? 22 Nemohl i Bůh ukázat nejen svou pravomoc trestat, ale i svou shovívavost s lidmi zralými k potrestání? 23 Nemá právo projevit svou dobrotu k lidem, které zahrnul milosrdenstvím a určil pro věčnou slávu? 24 Podobně povolal i nás, a to nejen židy nebo členy církve, ale i jiné, 25 jak naznačuje prorok Ozeáš: „Nazvu svým lidem ty, k nimž jsem se nechtěl znát, vyhnané zase zavolám nazpět. 26 Kdo předtím slyšeli mé slovo odsouzení, budou ujištěni, že je přijímám za své syny.“ 27 O Izraeli říká Izajáš: „Kdyby jich bylo jak mořského písku, jen hrstka se jich zachrání. 28 Bez odkladu a do písmene splní Bůh své slovo na zemi.“ 29 A už dříve předvídá: „Kdyby nebyl nebeský vládce ten zbytek lidu nezachoval, byli bychom jak Sodoma zpustli a Gomoře se podobali.“

Bůh odmítá ty, kdo mu nevěří

30 Co tu vidíme? Že ti, kdo k izraelskému náboženství nepatřili a o bezúhonnost před Bohem nijak neusilovali, ti ji dosáhli na základě víry. 31 A ti, kdo spoléhali na svou příslušnost k vyvoleným a na plnění náboženských předpisů, vyšli naprázdno. 32 Proč to? Protože se domnívali, že si Boha nakloní okázalou zbožností místo upřímnou vírou. Na tom ztroskotali, 33 zcela podle slov Izajášových: „Hle, na Sijón kladu kámen úrazu, o něj se mnohý z vás rozbije. Kdo se mne však vírou uchopí, ten žádnou škodu neutrpí.“

New International Version

Paul’s anguish over Israel

1 I speak the truth in Christ – I am not lying, my conscience confirms it through the Holy Spirit – 2 I have great sorrow and unceasing anguish in my heart. 3 For I could wish that I myself were cursed and cut off from Christ for the sake of my people, those of my own race, 4 the people of Israel. Theirs is the adoption to sonship; theirs the divine glory, the covenants, the receiving of the law, the temple worship and the promises. 5 Theirs are the patriarchs, and from them is traced the human ancestry of the Messiah, who is God over all, for ever praised!^[1] Amen.

God’s sovereign choice

6 It is not as though God’s word had failed. For not all who are descended from Israel are Israel. 7 Nor because they are his descendants are they all Abraham’s children. On the contrary, ‘It is through Isaac that your offspring will be reckoned.’ (Gn 21,12) 8 In other words, it is not the children by physical descent who are God’s children, but it is the children of the promise who are regarded as Abraham’s offspring. 9 For this was how the promise was stated: ‘At the appointed time I will return, and Sarah will have a son.’ (Gn 18,10; Gn 18,14) 10 Not only that, but Rebekah’s children were conceived at the same time by our father Isaac. 11 Yet, before the twins were born or had done anything good or bad – in order that God’s purpose in election might stand: 12 not by works but by him who calls – she was told, ‘The older will serve the younger.’ (Gn 25,23) 13 Just as it is written: ‘Jacob I loved, but Esau I hated.’ (Mal 1,2; Mal 1,3) 14 What then shall we say? Is God unjust? Not at all! 15 For he says to Moses, ‘I will have mercy on whom I have mercy, and I will have compassion on whom I have compassion.’ (Ex 33,19) 16 It does not, therefore, depend on human desire or effort, but on God’s mercy. 17 For Scripture says to Pharaoh: ‘I raised you up for this very purpose, that I might display my power in you and that my name might be proclaimed in all the earth.’ (Ex 9,16) 18 Therefore God has mercy on whom he wants to have mercy, and he hardens whom he wants to harden. 19 One of you will say to me: ‘Then why does God still blame us? For who is able to resist his will?’ 20 But who are you, a human being, to talk back to God? ‘Shall what is formed say to the one who formed it, “Why did you make me like this?” ’ (Iz 29,16; Iz 45,9) 21 Does not the potter have the right to make out of the same lump of clay some pottery for special purposes and some for common use? 22 What if God, although choosing to show his wrath and make his power known, bore with great patience the objects of his wrath – prepared for destruction? 23 What if he did this to make the riches of his glory known to the objects of his mercy, whom he prepared in advance for glory – 24 even us, whom he also called, not only from the Jews but also from the Gentiles? 25 As he says in Hosea: ‘I will call them “my people” who are not my people; and I will call her “my loved one” who is not my loved one,’ (Oz 2,23) 26 and, ‘In the very place where it was said to them, “You are not my people,” there they will be called “children of the living God.” ’ (Oz 1,10) 27 Isaiah cries out concerning Israel: ‘Though the number of the Israelites be like the sand by the sea, only the remnant will be saved. 28 For the Lord will carry out his sentence on earth with speed and finality.’^[2] (Iz 10,22; Iz 10,23) 29 It is just as Isaiah said previously: ‘Unless the Lord Almighty had left us descendants, we would have become like Sodom, we would have been like Gomorrah.’ (Iz 1,9)

Israel’s unbelief

30 What then shall we say? That the Gentiles, who did not pursue righteousness, have obtained it, a righteousness that is by faith; 31 but the people of Israel, who pursued the law as the way of righteousness, have not attained their goal. 32 Why not? Because they pursued it not by faith but as if it were by works. They stumbled over the ‘stumbling stone’. 33 As it is written: ‘See, I lay in Zion a stone that causes people to stumble and a rock that makes them fall, and the one who believes in him will never be put to shame.’ (Iz 8,14; Iz 28,16)