1A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,2Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.3Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.4Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.5Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.6I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.7Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.8Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.9Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.10A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.11Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,12A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.13Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.14Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.15Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.16Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,17Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.18Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.19Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.20Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.21Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.22Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.
Jób 32
Český ekumenický překlad
Elíhú zasahuje - PRVNÍ ŘEČ ELÍHÚOVA - — I mladí mohou být moudří
1 Tu přestali oni tři muži Jóbovi odpovídat, protože byl ve vlastních očích spravedlivý.2 Zato vzplanul hněvem Elíhú, syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy; jeho hněv vzplanul proti Jóbovi, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh.3 Jeho hněv vzplanul i proti jeho třem přátelům, protože nenašli správnou odpověď a Jóba prohlašovali za svévolníka.4 Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on.5 Elíhú však viděl, že v ústech oněch tří mužů není vhodná odpověď, proto vzplanul hněvem. 6 Na to tedy navázal Elíhú, syn Berakeela Búzského, slovy: „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím. 7 Řekl jsem si: Ať promluví léta, ti, kteří mají let mnoho, ať s moudrostí seznamují. 8 Avšak je to duch člověku daný, dech Všemocného, jenž lidi činí rozumnými. 9 Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu. 10 Proto říkám: Poslyšte mě. Rovněž já chci sdělit, co vím. 11 Hle, čekal jsem na vaše slova, naslouchal jsem vaší rozumnosti, až co svými slovy vystihnete. 12 Snažil jsem se vám porozumět, avšak Jóba nikdo neusvědčil, žádný z vás neodpověděl na jeho řeči. 13 Neříkejte: ‚My jsme našli moudrost; Bůh ho odvane jak plevu, a ne člověk.‘ 14 Jób svá slova nezaměřil proti mně, nebudu mu odpovídat vašimi řečmi. – 15 Jsou zděšeni, už neodpovídají, slova jim už došla. 16 Čekám, ale oni nepromluví, stojí tu a neodpovídají. 17 Přispěji tedy já svým dílem, rovněž já chci sdělit, co vím. 18 Jsem naplněn slovy, těsno je duchu v mém nitru. 19 Hle, mé nitro je jako víno, které nemá průduch, jako nové měchy, jež pukají. 20 Musím mluvit, aby se mi ulevilo; otevřu rty a odpovím. 21 Nebudu nikomu stranit, nechci nikomu lichotit; 22 nevím, co je lichocení, to by mě můj Učinitel brzy smetl.