Jób 14

Bible Kralická

1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí. 

Public Domain

Jób 14

Český ekumenický překlad

— Neodvratnost smrti

1  Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.  

2  Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.  

3  Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.  

4  Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.  

5  Jestliže jsou stanoveny jeho dny, počet jeho měsíců je ve tvé moci, nepřekročí cíl, jejž jsi mu vytkl.  

6  Odvrať od něho své oči, ať si pooddechne jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.  

7  Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou,  

8  byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.  

9  Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.  

10  Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?  

11  Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;  

12  člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.  

— Naděje i ve smrti

13  Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv, stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.  

14  Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel, čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.  

15  Zavolal bys a já bych se ozval, až se ti zasteskne po díle tvých rukou.  

16  A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,  

17  zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost, moji nepravost bys zastřel.  

18  Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;  

19  voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.  

20  Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.  

21  Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.  

22  Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“  

© 2001 Česká biblická společnost