1Jako když oheň zapálí roští a vodu v hrnci uvaří, tak ať tví nepřátelé tvé jméno poznají, ať se před tebou třesou národy!2Jako když jsi konal své nečekané divy – sestoupils a před tebou se hory roztřásly!3Od věků nikdy nikdo neslyšel, nikdo svým okem neviděl, že by nějaký Bůh kromě tebe tak jednal s těmi, kdo čekají na něj.4Zastáváš se těch, kdo rádi žijí správně, kdo na tvých cestách myslí na tebe. Hle, rozlítil ses, že jsme stále hřešili. Můžeme snad být spaseni?5Všichni jsme jako někdo nečistý, všechna naše spravedlnost jak hadry té, jež krvácí.[1] Všichni vadneme jako list, jako vichrem unášeni svými vinami.6Nikdo tvé jméno nevzývá, nikdo se neprobouzí, po tobě nesahá, když jsi před námi skryl svou tvář a našim vinám nás vydal napospas.[2]7Ty jsi však, Hospodine, Otec náš, my hlína jsme a ty Tvůrce náš, tvá ruka nás všechny uhnětla.8Nehněvej se, Hospodine, přespříliš, nevzpomínej navěky na náš hřích. Prosíme tě, už na nás pohlédni – my všichni jsme tvůj lid!9Tvá svatá města jsou zpustošena, ze Sionu je pustina, Jeruzalém leží v sutinách.10V tom našem svatém a slavném chrámě kdysi chválili tě naši otcové – teď je z něj ale jen spáleniště, vše, co nám bylo drahé, je zničené!11Budeš se přes to vše, Hospodine, držet zpět? Budeš mlčet a pokořovat nás bez konce?