1Pátého dne šestého měsíce šestého roku,[1] když jsem seděl doma a judští stařešinové seděli přede mnou, náhle tam na mě dolehla ruka Panovníka Hospodina.2Podíval jsem se a hle – jakoby lidská[2] postava! Od pasu dolů bylo vidět jakoby oheň a od pasu vzhůru jakoby třpyt žhnoucího vzácného kovu.3Vztáhl cosi jako ruku a vzal mě za vlasy. Duch mě vyzvedl mezi nebe a zemi a v Božím vidění mě přenesl do Jeruzaléma, ke vchodu severní brány vnitřního nádvoří, kde trůnila urážlivá socha budící žárlivý hněv.4A hle – byla tam sláva Boha Izraele jako tehdy, když jsem měl vidění na pláni![3]5„Synu člověčí,“ řekl mi, „podívej se k severu.“ Podíval jsem se tím směrem, a hle – severně od brány vedoucí k oltáři stála přímo v cestě ta urážlivá socha.6„Synu člověčí,“ řekl mi, „vidíš, co páchají? Ty hrozné ohavnosti, které zde dům Izraele provádí, takže mě vyhání z mé svatyně? Uvidíš ale ještě horší ohavnosti.“7Přivedl mě ke vchodu do nádvoří. A hle – spatřil jsem díru ve zdi.8„Synu člověčí,“ řekl mi, „prokopej tu zeď.“ Začal jsem tedy prokopávat zeď a hle – objevil se průchod.9„Vejdi,“ řekl mi, „a podívej se, jaké strašné ohavnosti tu páchají.“10Vešel jsem tedy a rozhlédl se: Kolem dokola byly po stěnách vyryty obrazy všelijaké ohavné havěti a zvěře a všelijaké hnusné modly domu Izraele.11Před nimi stálo sedmdesát stařešinů domu Izraele a uprostřed nich Jaazaniáš, syn Šafanův. Každý měl v ruce kadidelnici a vzhůru stoupal oblak vonného dýmu.12„Vidíš to, synu člověčí?“ řekl mi. „Toto páchají stařešinové domu Izraele v přítmí, každý ve výklenku své modly. Říkají si totiž: ‚Hospodin nás nevidí; Hospodin zemi opustil.‘13Uvidíš ale ještě horší ohavnosti, které páchají.“14Přivedl mě ke vchodu severní brány Hospodinova domu, a hle – seděly tam ženy oplakávající boha Tamúze.15„Vidíš to, synu člověčí?“ řekl mi. „Uvidíš ale ještě horší ohavnosti než tyto.“16Přivedl mě do vnitřního nádvoří Hospodinova domu, a hle – u vchodu do Hospodinova chrámu, mezi předsíní a oltářem, bylo asi pětadvacet mužů. Zády k Hospodinovu chrámu a čelem k východu se klaněli vycházejícímu slunci!17„Vidíš to, synu člověčí?“ řekl mi. „To snad domu Judy nestačí ohavnosti, které tu páchají, že musejí naplnit násilím celou zem a stále víc mě popouzet? Jen se podívej, jak mi strkají klacek do chřípí!18Proto i já projevím svůj hněv! Neslituji se, neušetřím je. I když mi budou hlasitě křičet do uší, já je nevyslyším.“