1Panovník Hospodin mi ukázal toto: Hle – koš zralého ovoce!2„Co vidíš, Amosi?“ zeptal se mě. „Koš zralého ovoce,“ odpověděl jsem. Tehdy mi Hospodin řekl: „Můj lid Izrael je zralý pro konec! Víckrát už je neušetřím.3V ten den se chrámové zpěvy obrátí v kvílení, praví Panovník Hospodin. Všude spousta rozházených mrtvol! Všude ticho.“4Slyšte, vy, kdo šlapete po chudácích,[1] vy, kdo ničíte ubožáky na zemi5se slovy: „Kdy už skončí svátek novoluní, abychom prodávali obilí? Kdy už skončí den sobotní, abychom zrní nabídli, abychom z míry ubrali a k ceně přidali, abychom šidili falešnými váhami,[2]6abychom si nuzné koupili za peníz a ubohé za dva sandály, abychom místo zrní prodávali otruby?“7Hospodin přísahá při Pýše Jákobově: „Nikdy nezapomenu na žádný jejich skutek.“8Copak se kvůli tomu neotřese země, nedá se každý její obyvatel do pláče? Jako Nil se celá rozlije, vzedme se a zase opadne jako ta řeka v Egyptě!9V ten den, praví Panovník Hospodin, nechám slunce zajít v poledne a zatemním zemi vprostřed dne.10Vaše slavnosti obrátím v truchlení a všechny vaše písně v kvílení. Všechny vás obleču do pytloviny a všechny hlavy budou oholeny. Nechám zem truchlit jako nad jednorozeným – její poslední den bude nejtrpčí!11Hle, přicházejí dny, praví Panovník Hospodin, kdy na zem pošlu hlad – ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, ale po slyšení Hospodinových slov.12Od moře k moři se budou plahočit a od severu bloudit na východ, aby hledali Hospodinovo slovo, ale nenajdou.13V ten den budou omdlévat žízní krásné panny i statní mladíci –14ti, kteří přísahají na hřích Samaří. Prý: „Jakože je tvůj Bůh, Dane, živ![3] Jakože žije pouť do Beer-šeby!“ – takoví padnou, aby už nevstali.