1Slova Lemuele, krále z Massy, výroky, jimž ho matka učila:2Co říci, synu můj? Co, synu mého lůna? Co říci, synu zaslíbený?3Nemarni s ženami svoji sílu, nepokaz cestu, jež králům náleží.4Nenáleží, ó Lemueli, králům, nenáleží králům víno pít, vladařům pivo nesluší.5Kdyby pil, mohl by zapomenout na povinnosti, mohl by překroutit právo všech soužených.6Umírajícím dejte pít pivo a víno těm, kdo hořkost zakouší.7Když se napijí, na bídu zapomenou, přestanou myslet na své trápení.8Otevři ústa za ty, jimž hlas chybí, a za práva všech bezmocných.9Otevři ústa, suď spravedlivě, zastaň se chudých a ubohých!
Chvála znamenité ženy
10Znamenitá žena – ta je k pohledání,[1] mnohem vzácnější je nad perly!11Manžel jí důvěřuje ze srdce, žádný užitek tu chybět nebude.12Je na něj hodná, a ne zlá po všechny dny svého života.13Vlnu a len si sama nakoupí, pracovat rukama je pro ni radostí.14Kupecké lodi se podobá: přináší pokrmy zdaleka.15Ráno vstává, než se rozední, celé své rodině jídlo připraví, také svým služebným rozdělí úkoly.16Posoudí pozemek a sama jej pořídí, z vlastního výdělku sází vinici.17Odhodlaně se pouští do díla, sílu svých paží umí dokázat.18Užitek vlastní píle zakouší, její svíce září dlouho do noci.19Přeslici bere do rukou, prsty přidržuje vřeteno.20Štědře otvírá svou dlaň ubohým, pomocnou ruku chudým nabízí.21Nemá strach o rodinu, ani když padá sníh, celá její domácnost má po dvou oblecích.22Kmentové přikrývky sama ušije a obléká se šarlatem.23Její manžel je v branách uznáván, kde s představenými země zasedá.24Prodává košile, které ušila, zdobené pásy kupcům dodává.25Síla a krása jsou jejím oděvem, s úsměvem vyhlíží další den.26Její ústa mluví s moudrostí, její jazyk učí vlídnosti.27Na chod svého domu dohlíží, nesytí se chlebem zahálky.28Její synové jí vstoje dobrořečí, její manžel ji takto velebí:29„Je mnoho znamenitých žen, ty ale všechny převyšuješ je!“30Klamný je půvab a krása pomíjí; žena, jež Hospodina ctí, si chválu zaslouží.31Dejte jí odměnu za její úsilí, její činy ať ji v branách velebí!