1„Řekněme, že někdo propustí manželku, ta od něj odejde a vdá se za jiného. Copak se k ní může zase vrátit? Tím by se země hrozně poskvrnila![1] Tys ale smilnila s tolika milenci, a chceš se ke mně vrátit?“ praví Hospodin.2„Jen se rozhlédni kolem dokola: Na kterém holém vršku ses neválela? Čekalas na milence někde u cesty, jako beduín vysedává na poušti. Svým smilstvem a svou zkažeností jsi poskvrnila zemi!3Když potom přestal padat liják a nepřišel ani jarní déšť, byla jsi zatvrzelá jako coura, odmítala ses zastydět.4A teď mi ještě říkáš: ‚Otče, od mládí jsi mě provázel!5Snad se nebudeš hněvat věčně? Zůstaneš navždy rozzloben?‘ Takto mluvíš, a přitom hle – pácháš zlo, jak jen dovedeš!“
Vraťte se
6Za dnů krále Jošiáše mi Hospodin řekl: „Vidíš, co provádí ta poběhlice Izrael? Tahá se na kdejaký vyšší kopec a pod kdejaký košatý strom, aby tam smilnila.7Říkal jsem si, že po všem, co provedla, se vrátí ke mně, ale nevrátila se. Viděla to její sestra, zrádkyně Juda.8Viděla,[2] že jsem tu poběhlici Izrael kvůli všemu jejímu cizoložství propustil a dal jí rozlukový list. Její sestra, ta zrádkyně Juda, se toho ale nelekla a odešla smilnit i ona.9Svým lehkovážným smilstvem poskvrnila zem, když cizoložila s kamením a dřevem.10Ani po tom všem se ale ta její sestra, ta zrádkyně Juda, ke mně nevrátila celým srdcem – pouze falešně, praví Hospodin.“11Hospodin mi řekl: „I ta poběhlice Izrael vypadá nevinně vedle Judy, té zrádkyně.12Jdi a volej tato slova směrem na sever: Izraeli, ty poběhlice, vrať se, praví Hospodin; nebudu už na vás hledět s nevolí. Jsem přece milosrdný, praví Hospodin, a nehněvám se navěky.13Jen uznej, že ses provinila, žes byla Hospodinu, svému Bohu, nevěrná, že jsi stále jen za cizími běhala pod kdejaký strom košatý, mě jsi však neposlouchala, praví Hospodin.14Vraťte se, můj odvrácený lide, praví Hospodin, vždyť já jsem vaším manželem. Přijmu vás, po jednom z města, po dvou z rodiny a přivedu vás na Sion.15Dám vám pastýře podle svého srdce a ti vás budou pást moudře a rozumně.16A tehdy, až se ve své zemi rozmnožíte a rozmůžete, praví Hospodin, v těch dnech už nebude ani zmínky o Truhle Hospodinovy smlouvy. Ani na mysl už nepřijde, nikdo si na ni nevzpomene; nikomu nebude chybět a nebude se znovu vyrábět.17V ten čas nazvou Jeruzalém Hospodinovým trůnem a budou se tam scházet všechny národy – k Hospodinovu jménu v Jeruzalémě. Už se nebudou řídit svým zarputilým a zlým srdcem.18V těch dnech přijde dům Judy k domu Izraele a vydají se společně ze země na severu do země, kterou jsem dal za dědictví vašim otcům.19Říkal jsem si: Jak rád bych tě počítal za svůj lid a dal ti za dědictví tu krásnou zemi, nejcennější skvost mezi národy! Říkal jsem si, že mě budeš nazývat ‚Otče‘ a neodvrátíš se ode mě.20Vy jste mi ale, dome Izraele, byli nevěrní jako žena nevěrná svému druhovi, praví Hospodin.“21Na holých vrších je slyšet křik – synové Izraele s pláčem žadoní, protože svou cestu zkřivili a na Hospodina, svého Boha, nedbali.22„Vraťte se, mé odvrácené děti, já vaše odvrácení uzdravím.“[3] Hle – jdeme k tobě, už jsme tu! Ty, Hospodine, jsi náš Bůh!23Ano, ten povyk na výšinách i horách je pouhý klam. Ano, v Hospodinu, našem Bohu, je pro Izrael záchrana!24Co těžce vydobyli naši otcové, to nám „Hanba“[4] hltala už od mládí. Přišli jsme o jejich ovce i dobytek stejně jako o syny a o dcery.25Proto teď uléháme v hanbě a potupou jsme přikryti. Proti Hospodinu, svému Bohu, jsme hřešili jak my, tak naši otcové, od mládí až do dnešního dne a Hospodina, svého Boha, jsme neposlouchali.