1Bratři, z celého srdce toužím a modlím se k Bohu za spásu Izraele.2Mohu dosvědčit, jak horlí pro Boha, jenže v nevědomosti.3Jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží.4Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří.
Slovo je ti blízko
5O spravedlnosti ze Zákona píše Mojžíš takto: „Člověk, který ty věci plní, z nich bude žít.“[1]6Spravedlnost z víry však mluví takto: „Neříkej si v srdci: Kdo vystoupí do nebe?“ (totiž přivést Krista dolů)7ani: „Kdo sestoupí do propasti?“ (totiž vyvést Krista z mrtvých).8Co tedy říká? „Slovo je ti velmi blízko; je ve tvých ústech a ve tvém srdci“[2] (totiž to slovo víry, které kážeme).9Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.10Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy pak vede ke spáse.11Vždyť Písmo říká: „Kdokoli v něj věří, se jistě nezklame.“[3]12Mezi Židem a Řekem tedy není rozdíl: všichni mají téhož Pána, štědrého ke všem, kdo ho vzývají.13Vždyť „Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn.“[4]
Kdo uvěřil naší zprávě?
14Jak ale mohou vzývat Toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v Toho, o němž neslyšeli? A jak uslyší bez kazatele?15A jak jim může někdo kázat, aniž by byl poslán? Jak je psáno: „Jaká nádherná podívaná je příchod poslů dobrých zpráv!“[5]16Ne všichni ale přijali evangelium. Vždyť už Izaiáš říká: „Kdo, Hospodine, uvěřil naší zprávě?“[6]17Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.18Ptám se ale: Copak neslyšeli? Právě naopak: „Po celé zemi se jejich hlas šíří, v nejzazších končinách jejich slova zní.“[7]19Ptám se tedy: Copak Izrael nerozuměl? Už Mojžíš kdysi řekl: „Kvůli těm, kdo nejsou národ, vzbudím ve vás žárlivost, kvůli nevědomému národu vás popudím k hněvu.“[8]20Izaiáš to říká ještě odvážněji: „Dal jsem se najít těm, kdo mě nehledali, ukázal jsem se těm, kdo o mě nestáli.“[9]21O Izraeli však říká: „Po celý den jsem vztahoval ruce k lidu nevěřícímu a vzpurnému.“[10]
Římanům 10
Slovo na cestu
1Bratři, denně prosím Boha za Izraelce, aby si uvědomili svůj omyl.2Musí se jim přiznat, že o Boží přízeň horlivě usilují, ale mají klapky na očích.3Nepochopili ospravedlnění v tom způsobu, jak je nabízí Bůh, a proto je odmítají a chtějí si je vydobýt sami.4Zákon je měl přece přivést ke Kristu, který je vrcholem a dává bezúhonnost tomu, kdo věří.5Mojžíš řekl, že člověk získá život plněním zákona; říkejme tomu ospravedlnění cestou zákona.6Ospravedlnění cestou víry je však něco jiného. Klíč k životu není třeba hledat v nadpozemských výšinách,7ani pracně dobývat z hlubin země. Vše potřebné již za nás udělal Kristus.8Každý člověk má ten klíč na dosah, má ho ve svém srdci: je to víra, kterou hlásáme.
Kristus – kámen urážky pro mnohé
9Jestliže tedy Krista vyznáváš jako Pána a opravdu věříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, jsi zachráněn.10Kdo věří, ten je před Bohem spravedlivý a jako takový, hlásí-li se k tomu veřejně, je u něho v milosti.11Bible přece říká: Kdo mu uvěří, nebude zklamán.12A v tom není rozdíl mezi židem a jinověrcem. Všichni mají jednoho a téhož Pána a ten je stejně štědrý ke všem, kdo se k němu obracejí.13Je přece psáno, že každý, kdo ho bude vzývat, bude zachráněn. Každý!14Vzývat ho může ovšem jen ten, kdo v něj uvěřil: uvěřil jen ten, kdo o něm slyšel; slyší jen tehdy, když bude někdo mluvit;15a mluvit o něm – k tomu právě Bůh posílá nás. Vždyť víte, co je psáno v Písmu: „Vždy vítán je, kdo dobrou zprávu nese!“16Skutečnost je ovšem taková, že ne všichni tu zprávu uvítali. Vždyť už Izajáš si stěžuje: „Pane, kdo uvěřil tomu, co jsme hlásali?“17Věříme-li my, je to proto, že jsme Kristovo poselství přijali.18Pokládám však otázku: Což snad Izraelci neslyšeli stejné poselství? Jistě slyšeli.19Nepochopili je snad? ptám se dál. Už Mojžíš říkal: „Budete jednou žárlit na ty, kterými pohrdáte, a hněvat se na ně, národe nechápavý!“20A Izajášovými ústy říká Bůh: „Dal jsem se nalézt těm, kdo mne nehledali, a poznat jsem se dal těm, kdo se o mne nestarali.“21O Izraelcích však mluví jako o lidu neposlušném a vzpurném.