1Lid si pak před Hospodinem začal stěžovat na těžkosti. Když to Hospodin uslyšel, vzplanul hněvem. Hospodinův oheň vyšlehl proti nim a pohltil okraj tábora.2Lid tedy volal k Mojžíšovi, a když se Mojžíš modlil k Hospodinu, oheň uhasl.3To místo nazvali Tabera, Spáleniště, neboť tam proti nim vyšlehl Hospodinův oheň.
Vzpoura kvůli masu
4Chátry přimíšené k nim se pak zmocnila lačnost. Synové Izraele se k nim připojili a dali se znovu do pláče: „Kdo nás nakrmí masem?5Vzpomínáme na ryby, které jsme v Egyptě jedli zadarmo, na okurky a melouny, na pórek, cibuli a česnek.6Teď máme jen vyprahlé krky a v dohledu nic než ta mana!“[1]7Mana byla jako semeno koriandru a barvou připomínala vonnou pryskyřici.8Lid ji vycházel sbírat, potom ji mleli ručním mlýnkem nebo drtili v moždíři, vařili v hrnci nebo z ní pekli chlebové placky. Chuť měla šťavnatou jako čerstvý olej.9Když na tábor v noci padala rosa, mana padala s ní.10Mojžíš tedy slyšel, jak lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, jeden rod za druhým. Hospodin vzplanul velikým hněvem. Mojžíš byl z toho nešťastný11a řekl Hospodinu: „Proč jsi na svého služebníka tak zlý? Čím jsem se ti znelíbil, žes mne obtěžkal celým tímto lidem?12Byl jsem to já, kdo je všechny počal? Byl jsem to já, kdo ten lid zplodil, že mi říkáš: ‚Nes jej v náručí, jako nosí chůva nemluvně‘? Jak je mám vést do země, kterou jsi s přísahou slíbil jejich otcům?13Kde mám vzít maso pro všechen tento lid? Vždyť na mě s pláčem naléhají: ‚Dej nám maso, chceme jíst!‘14Sám je všechny neunesu, je to nad mé síly!15Chceš-li se mnou jednat takto, prokaž mi prosím laskavost a raději mě zabij. Už se nemohu dívat na své neštěstí!“16Hospodin Mojžíšovi řekl: „Shromáždi mi z izraelských stařešinů sedmdesát mužů, které znáš jako stařešiny a správce lidu. Vezmi je ke Stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou.17Já sestoupím a budu tam s tebou mluvit. Tehdy vezmu z Ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně, aby nesli břímě lidu s tebou a nemusel jsi je nést sám.18Lidu řekni: Posvěťte se pro zítřek. Budete jíst maso, neboť jste před Hospodinem naříkali: ‚Kdo nám dá najíst masa? To jsme se měli lépe v Egyptě!‘ Hospodin vás tedy nakrmí masem.19Nebudete ho jíst jeden nebo dva dny, pět, deset nebo dvacet dní,20ale celý měsíc. Poleze vám z chřípí a zhnusí se vám, protože jste zavrhli Hospodina, který je uprostřed vás, a naříkali jste před ním: ‚Proč jsme jen odešli z Egypta?‘“21Mojžíš ale namítl: „Lid kolem mě čítá šest set tisíc pěších, a ty říkáš: ‚Dám jim masa, že budou jíst celý měsíc!‘22Má se snad pro ně pobít všechen brav a skot, aby měli dost? Mají se pro ně vylovit všechny ryby z moře, aby měli dost?“23„Je na to snad Hospodinova ruka krátká?“ odpověděl Hospodin Mojžíšovi. „Teď uvidíš, zda se mé slovo při tobě naplní, nebo ne.“24Mojžíš tedy vyšel ven a vyřídil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát stařešinů z lidu a postavil je okolo Stanu.25Tehdy Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil s ním. Vzal z Ducha, který byl na Mojžíšovi, a udělil jej těm sedmdesáti stařešinům. Jakmile na nich Duch spočinul, prorokovali, ale pak už nikdy.26Dva muži ovšem zůstali v táboře; jeden se jmenoval Eldad a druhý Medad. Protože byli na seznamu, spočinul Duch i na nich (ačkoli nevyšli ke Stanu), a tak prorokovali v táboře.27Jeden mládenec přiběhl a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v táboře.“28Jozue, Nunův syn, který byl od mládí Mojžíšovým pomocníkem,[2] na to řekl: „Mojžíši, pane můj, zabraň jim v tom!“29Mojžíš mu odpověděl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin udělil svého Ducha!“30A tak se Mojžíš se stařešiny Izraele vrátil do tábora.31Vtom se zvedl vítr od Hospodina, přivál od moře křepelky a zasypal jimi tábor ze všech stran, na jeden den cesty široko daleko, do výše kolem dvou loktů[3] od země.32Lid pak byl celý den a celou noc a celý následující den na nohou a sbíral křepelky. Kdo nasbíral nejméně, měl jich deset chomerů,[4] takže si je rozprostřeli po celém táboře.33Ještě měli maso v zubech, ještě ho ani nerozžvýkali, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a udeřil na lid přetěžkou ranou.34To místo pak dostalo jméno Kibrot-hataava, Hroby lačnosti, neboť tam pohřbili lidi propadlé lačnosti.35Z Kibrot-hataavy pak lid vytáhl do Chacerotu a v Chacerotu zůstali.
Numeri 11
Český ekumenický překlad
— Reptání lidu - Lid je trestán, že touží po egyptské hojnosti. Mojžíš dostává na pomoc sedmdesát starších.
1 Lid si začal Hospodinu stěžovat na těžkosti. Hospodin to slyšel a vzplanul hněvem. Tu vyšlehl mezi nimi Hospodinův oheň a pohltil okraj tábora.2 Lid volal k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš k Hospodinu a oheň uhasl.3 Proto pojmenovali ono místo Tabéra (to je Spáleniště), že mezi nimi vyšlehl Hospodinův oheň. 4 Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost. Rovněž Izraelci začali znovu s pláčem volat: „Kdo nám dá najíst masa?5 Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek.6 Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu.“7 Mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice.8 Lid ji chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem.9 Když v noci padala na tábor rosa, padala na něj i mana.10 Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem. I Mojžíš na to hleděl s nevolí11 a vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě?12 Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům?13 Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: ‚Dej nám maso, chceme jíst.‘14 Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly.15 Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“ 16 Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou.17 Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám.18A lidu řekneš: Posvěťte se pro zítřek. Budete jíst maso, protože jste s pláčem volali k Hospodinu: ‚Kdo nám dá najíst masa? Jak dobře nám bylo v Egyptě!‘ Hospodin vám dá maso a najíte se.19 Nebudete je jíst jen jeden den, ani dva dny, ani pět dní, ani deset dní, ba ani dvacet dní,20 ale po celý měsíc, až vám poleze z chřípí a zhnusí se vám. To proto, že jste zavrhli Hospodina, který je mezi vámi, když jste před ním s pláčem volali: ‚Proč jsme jen odešli z Egypta?‘“21 Mojžíš namítl: „Šest set tisíc pěších je v lidu, uprostřed něhož jsem, a ty řekneš: ‚Dám jim maso a budou jíst po celý měsíc!‘22 To se pro ně budou porážet ovce a skot, aby se na všechny dostalo? Nebo se pro ně vychytají všechny ryby v moři, aby se na všechny dostalo?“ 23 Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Což ruka Hospodinova je na to krátká? Hned uvidíš, uskuteční-li se mé slovo, nebo ne.“24 Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu.25 Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy.26 Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře.27 Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“28 Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“29 Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“30 Potom se Mojžíš odebral s izraelskými staršími do tábora. 31 Vtom se zvedl vítr seslaný Hospodinem, přihnal od moře křepelky a rozhodil je po táboře, asi do vzdálenosti jednodenní cesty na tu i na onu stranu kolem tábora, do výše kolem dvou loket nad zemí.32 Lid se hned pustil do sbírání křepelek a sbíral je po celý den i po celou noc a po celý příští den; i ten, kdo nasbíral málo, měl deset chómerů. Rozložili si je okolo tábora.33 Ještě měli v zubech maso, ještě nebylo ani rozžvýkáno, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a počal lid bít převelikou ranou.34 Proto dali tomu místu jméno Kibrót-taava (to je Hroby žádostivosti), že tam pohřbili z lidu ty, kdo propadli žádostivosti.35 Z Kibrót-taavy táhl lid do Chaserótu. A v Chaserótu zůstali.