1„Při tom pomyšlení se mé srdce děsí, jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.2Jen si poslechněte jeho hlas hromový, dunění, jež z úst mu vychází!3Pod celým nebem je nechá znít, i kraje světa svým bleskem ozáří.4Vzápětí burácení zní, hřímá svým hlasem vznešeným; když zazní jeho hlas, nic ho nezdrží.5Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí, působí divy nad naše chápání.6Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,‘ lijáku velí: ‚Buď průtrží!‘7Všem lidem tehdy ruku zadrží, aby každý smrtelník znal jeho jednání.8I zvěř tehdy zalézá do skrýší a zůstává ležet v peleších.9Jen vichřice vychází ze své komnaty a severák s sebou zimu přináší.10Bůh tvoří led svým dechnutím, na širých vodách mrznou hladiny.11Oblaka vláhou obtíží, mračna rozhání bleskem svým.12Ta krouží sem a tam pod jeho vedením, aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi.13Ať už jeho zemi nesou trest či slitování, on dá, aby nalezla svůj cíl.14Naslouchej tomu, Jobe, zastav se, o Božích divech přemýšlej.15Rozumíš, jak Bůh oblaka vede, jak na nich rozsvěcuje blesk?16Rozumíš rovnováze mračen, všem divům Toho, jenž zná vše?17Ty, který ve svých šatech pečeš se, když pod jižním vánkem ztichne zem,18můžeš s ním roztáhnout mraky po obloze pevné jak zrcadlo z bronzu ulité?19Pouč nás tedy, co mu máme říct – pro tmu si neumíme ani řeč připravit!20Má se mu oznámit, že chci promluvit? Chce si někdo říkat o vlastní zničení?21Do slunce přece také nikdo nehledí, když jasně září na nebi, poté co vítr mraky rozptýlil.22Od severu vychází zlatý třpyt, ohromnou slávou Bůh se obklopil!23Všemohoucí je nám nedosažitelný; v moci a soudu je veliký, bohatý ve spravedlnosti, nečiní příkoří.24Toto je důvod, proč jej lidé ctí, i když ho ani mudrcové nevidí.“
Jób 37
Český ekumenický překlad
1 Mé srdce se z toho chvěje, chtělo by vyskočit ze svého místa. 2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu, který mu vychází z úst. 3 Nechá jej dunět pod celým nebem a jeho světlo září až k okrajům země. 4 Za ním řve jeho hlas, on hřmí svým důstojným hlasem a nezadržuje blesky, když se jeho hlas rozléhá. 5 Podivuhodně hřmí Bůh svým hlasem, dělá veliké věci, nad naše poznání: 6 sněhu velí: ‚Padej na zem,‘ a dešti: ‚Ať prší,‘ a déšť padá v mocných proudech. 7 Na ruku každého člověka klade svoji pečeť, aby všichni lidé, které učinil, nabyli poznání: 8 Zvěř vchází do doupat a přebývá v svých peleších; 9 vichřice vyráží ze své komnaty a severák přináší chlad; 10 svým dechem vyvolává Bůh led, že zamrzají hladiny vod; 11 oblak obtěžkává vláhou, svým bleskem rozhání mračno, 12 a to se točí a převrací, jak on určí, a vše, co mu přikáže, vykoná na tváři okrsku země; 13 užívá ho jako metly nebo k dobru své země, jako důkazu milosrdenství.
— Kdo pochopí divy Boží?
14 Dopřej tomu sluchu, Jóbe, postůj, zda pochopíš Boží divy. 15 Víš snad, co jimi Bůh míní, když ozáří oblak svým bleskem? 16 Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? 17 Ty, jemuž horkem žhne šat, když země znehybní pod jižním větrem, 18 dovedl bys jako on vzklenout oblohu pro mraky, pevnou jak lité zrcadlo? 19 Seznam nás s tím, co mu máme říci. Nic nedokážeme pro temnotu. 20 Ohlásí mu někdo, že hodlám mluvit? Řekne si někdo o to, aby byl zničen? 21 Nelze se dívat do světla blesků tehdy, když září v mracích; až se přežene vítr, pročistí je. 22 Od severu přichází zlatavá záře, třpyt kolem Boha budící hrůzu; 23 avšak Všemocného nenajdeme. Je vznešený v síle, ale soudem a přísnou spravedlností nechce pokořovat. 24 Ať se ho proto lidé bojí; nehledí na žádného, kdo spoléhá na své moudré srdce.“