Jób 30 | Bible, překlad 21. století

Bible, překlad 21. století

1 Teď se mi ale vysmívají ti, kdo jsou mladší nežli já – ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil ani ovčáckého psa! 2 Síla jejich rukou k čemu mi může být? Jejich zmužilost je dávno pryč. 3 Nouzí a hladem vyzáblí vyprahlou zemí se toulají, nocí zkázy a pustoty. 4 Mezi křovím sbírají listy lebedy, kořínky jalovce se chtějí nasytit. 5 Lidé je ze svého středu vyhnali, křičí za nimi jak za zloději. 6 Ve strmých roklích bydlet musejí, v děrách do země a v jeskyních. 7 Hýkají jako osli ve křoví, spolu se choulí pod kopřivy – 8 hlupáci, kteří ani jméno nemají, kteří jsou ze země bičem vyhnáni! 9 Teď ale o mně skládají písničky, stal jsem se pro ně příslovím. 10 Už zdálky jsem jim odporný, plivat do tváře se mi nestydí. 11 Když Bůh můj provaz potupně povolil, i oni odhodili všechny zábrany. 12 Lůza povstává po mé pravici, nohy mi chtějí podrazit, připravují cesty, aby mě zničili. 13 Mou stezku rozkopali, na mojí zkáze pracují a nikdo jim v tom nebrání. 14 Širokou průrvou pronikají, jak záplava se valí troskami. 15 Všechny ty hrůzy se na mě vrhly, mou důstojnost jako by vichr uchvátil, jak oblak rozplynulo se mé bezpečí. 16 Teď už mě ale duše opouští, zmocňují se mě dny soužení. 17 Bůh ve mně v noci drtí kosti, bolest mě sžírá, nedá se utišit. 18 Ohromnou silou mě drží za šaty,^[1] v límci košile chce mě uškrtit. 19 Do bláta mě odmrštil, prachu a popelu jsem podobný. 20 Křičím k tobě, a ty neodpovídáš; stojím tu, a ty jen přihlížíš. 21 Proměnil ses mi v ukrutníka, veškerou silou na mě útočíš. 22 Vysoko ve větru mě unášíš, smýkáš mnou v hrozné vichřici. 23 Vedeš mě na smrt, to jistě vím – do domu určeného všem živým. 24 Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne, když volá o pomoc ve své pohromě. 25 Copak jsem nad ubožákem neplakal? Neměl jsem soucit pro chudáka? 26 Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo, namísto světla mě temno přepadlo. 27 Mé nitro bouří, nedá se utišit, dostihly mě dny soužení. 28 Nevidím slunce, chodím ve chmurách, přede všemi vstávám a naříkám. 29 Mé vytí připomíná šakaly, vydávám skřeky se pštrosy. 30 Kůže na těle mi zčernala, v kostech mi plane horečka. 31 Truchlivě zvučí moje citera, z mé píšťaly se line pláč.

Český ekumenický překlad

— Nářek nad současným ponížením

1 Avšak nyní se mi vysmívají ti, kteří jsou mladší než já, jejichž otců jsem si vážil tak málo, že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům. 2 K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest? 3 Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár od včerejška pustý, zpustošený, 4 trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem. 5 Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem; 6 musejí bydlet ve srázných úvalech, v podzemních slujích a pod útesy, 7 hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami, 8 bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní. 9 A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí; 10 hnusí si mě a vzdalují se ode mne, nestydí se mi do tváře plivat. 11 Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě, a oni všechny zábrany odhodili. 12 Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy, navršili proti mně cesty svých běd, 13 rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo. 14 Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek. 15 Proti mně se obrátily hrůzy, jako vítr pronásledují mě za šlechetnost, jako oblak odplynula moje spása. 16 A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření. 17 V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající. 18 Pro úpornou bolest se změnil můj oděv, sevřela mě jako pás suknici; 19 jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu. 20 Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš, stojím tu, měj pro mě pochopení. 21 Změnil ses mi v krutého protivníka, strojíš mi úklady svou mocnou rukou. 22 Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly. 23 Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé. 24 Nikdo nepodá ruku do sutin, kdyby z nich hynoucí o pomoc volal. 25 Neplakal jsem snad za krušných dnů, nestaral jsem se o ubožáka? 26 Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo, čekal jsem na světlo, a přišlo mračno. 27 Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení. 28 Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko, povstávám ve shromáždění a volám o pomoc. 29 Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů. 30 Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené. 31 Má citera zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“