Jób 17

Bible, překlad 21. století

1 Dech mě opouští, mé dny skončily, jen hřbitov zbývá mi. 

2 Jsou se mnou ale ještě ti posměvači – kvůli jejich zlobě nezamhouřím oči! 

3 Slož za mne záruku, kterou určil jsi – kdo jiný by se za mě zaručil? 

4 Jejich srdce jsi zbavil soudnosti, takovým přece nedáš zvítězit! 

5 Říká se: ‚Kdo zištně zrazuje přátele, zbavuje vlastní děti vyhlídek.‘ 

6 Bůh ze mě pro všechny udělal přísloví, kdekdo mi plivne do očí. 

7 Oči se mi kalí hořkostí, z mých údů zbývá pouhý stín. 

8 Při pohledu na mě se děsí poctiví, nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida, bezbožník!‘ 

9 Spravedlivý ale jde svou cestou dál, kdo má čisté ruce, se zviklat nenechá. 

10 Nuže, vy všichni, zkuste to znovu – moudrého mezi vámi ale nenajdu! 

11 Mé dny uplynuly i s mými úmysly, touhy mého srdce se zhatily. 

12 Obrátit usilují noc na den, v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!‘ 

13 Je-li mou nadějí domov ve hrobě, mám-li si ustlat lože v temnotě, 

14 mám-li nazývat jámu otcem svým a červy svou matkou a sestrami – 

15 kde potom bude ta má naděje? Ta má naděje – kdo ji zahlédne? 

16 Sestoupí se mnou do hrobu? Lehneme si spolu do prachu?“ 

© 2009, 2015, 2017, 2020 Biblion, z.s.
Version 2020.2.28

Jób 17

Český ekumenický překlad

1  Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.  

2  Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.  

3  Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?  

4  Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.  

5  Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.  

— Lidem k posměchu

6  Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.  

7  Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.  

8  Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.  

9  Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.  

10  Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.  

11  Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí, přání mého srdce ztroskotala.  

12  Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.  

13  I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domem, lože si ustelu ve tmách.  

14  Jámě řeknu: ‚Tys můj otec,‘ červům: ‚Matko má, má sestro.‘  

15  Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?  

16  Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“  

© 2001 Česká biblická společnost