Boží lid, o všecko připravený, prosí o slitování. Vyznává svá provinění a vyjadřuje svou odevzdanost i naději.
1 Rozpomeň se, Hospodine, co se nám stalo, popatř a pohleď na naši potupu! 2 Naše dědictví připadlo cizákům, naše domy cizincům. 3 Stali jsme se sirotky, nemáme otce, naše matky jsou jako vdovy. 4 Vlastní vodu pijeme za stříbro, své dřevo musíme platit. 5 Jsme pronásledováni, visí nám na šíji, vynakládáme námahu a nedopřejí nám klidu. 6 Egyptu podáváme ruku, též Asýrii, abychom se nasytili chlebem. 7 Naši otcové zhřešili, už nejsou, a my neseme jejich nepravosti. 8 Otroci se stali našimi vládci a nikdo nás z jejich rukou nevytrhne. 9 S nasazením života přinášíme chléb, ohrožováni mečem z pouště. 10 Kůže nám žhne jako pec od úporného hladu. 11 Na Sijónu ponižují ženy, v judských městech panny. 12 Jejich rukou jsou věšeni velmožové, tváře starců nejsou ctěny. 13 Junáci nosí mlýnek, mladíci klopýtají pod dřívím. 14 Starci přestali zasedat v bráně a junáci zpívat písničky. 15 Přestalo veselí našeho srdce, v truchlení se proměnil náš tanec. 16 Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili. 17 Nad tím zemdlelo naše srdce, nad oním se nám zatmělo v očích, 18 nad horou Sijónem, že je tak zpustošená; honí se po ní lišky. 19 Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně, tvůj trůn přetrvá všechna pokolení. 20 Proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů? 21 Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých. 22 Nebo jsi nás úplně zavrhl? Rozlítil ses na nás převelice.