Deuteronomium 32,17 | Bible, překlad 21. století

Bible, překlad 21. století

1 Naslouchejte, nebesa, neboť promluvím, poslechni, země, výroky úst mých. 2 Kéž se mé naučení lije jako déšť, kéž se jak rosa snáší moje řeč, kéž je jak sprška pro zeleň a jako liják bylině. 3 Jméno Hospodinovo totiž provolám – chvalte velebnost našeho Boha! 4 On je Skála! Jeho dílo je dokonalé, všechny jeho cesty pravé jsou. Věrný je Bůh, každé křivdy vzdálen, on je spravedlivý a upřímný! 5 Jeho nesynové se ale zvrhli, zkažení jsou, zvrácený a zpustlý rod. 6 Takhle se Hospodinu odplácíte, lide nerozumný a nemoudrý? Copak on není tvůj Otec a Stvořitel, který tě učinil a upevnil? 7 Na dávné dny si teď vzpomeň, na léta všech pokolení myslete. Svého otce ptej se, poučí tě, svých stařešinů a poví ti: 8 Když Nejvyšší usazoval národy, lidské syny když rozmístil na zemi, dle počtu synů Izraele hranice ostatním lidem vymezil. 9 Hospodinův lid je jeho dědictví, Jákob je jeho vlastní pozemek. 10 V pouštní krajině ho našel, v pustině divé, kvílící. Obklopil jej a pečoval o něj, jak oko v hlavě chránil jej. 11 Jako když orlice bdí nad hnízdem a vznáší se nad svými mladými, křídly rozpjatými v pádu chytí je a dál je nese na svých perutích. 12 Hospodin sám je takto provázel, žádný cizí bůh nebyl s ním! 13 Dovedl svůj lid na výšiny země, úrodou pole aby sytil se. Medem ze skály je napájel, olejem ze skály přetvrdé, 14 smetanou od krav i mlékem koz. Těmi nejlepšími jehňaty je sytil, berany i kozly z Bášanu, pšeničnou moukou nejvybranější; i víno rudých hroznů směl jsi pít! 15 Ješurun^[1] ale ztučněl, zbujněl. Ztučněl jsi, ztloustl, spravil ses! Opustil Boha, jenž učinil jej, Skálu své spásy potupil. 16 Cizími bohy popouzeli Boha, ohavnostmi jej dráždili. 17 Obětovali ďáblům, a ne Bohu, těm novým bohům, jež nikdy neznali, těm, co až nedávno se objevili – vaši otcové je neměli! 18 Zbavil ses Skály, která zplodila tě, na Boha, svého rodiče, jsi zapomněl. 19 Hospodin to viděl! Odmítl je, na své syny a dcery dostal zlost. 20 Řekl: „Svou tvář před nimi ukryji a uvidím, jak dopadnou! Zvrácené pokolení – to jsou oni, synové, kteří věrnost neznají. 21 Nebohem svým vzbudili mé žárlení, popudili mě svými marnostmi. Nelidem proto vzbudím jejich žárlení, nerozumným národem je popudím. 22 Už vzplanul oheň mého hněvu, už šlehá do hlubin podsvětí. Pohltí zemi i její úrodu, zapálí i horské základy! 23 Zavalím je samým neštěstím, své šípy na ně vystřílím. 24 Hladem až budou vysíleni, horečkou stráveni i morem urputným, pak na ně pošlu zuby šelem, v prachu je potká hadí jed! 25 V ulicích bude řádit meč, v domech zavládne hrůza nad mládencem i děvčetem, nad děťátkem i mužem v šedinách! 26 Zamýšlel jsem, že je rozdrtím, jejich památku že mezi lidmi vyhladím. 27 Děsím se ale zpupnosti nepřítele, jak si to jejich protivníci vyloží. Že řeknou: ‚To naše ruka přemohla je, to vůbec neudělal Hospodin!‘“ 28 Ten národ úplně ztratil soudnost, docela cizí je mu rozumnost. 29 S trochou moudrosti by pochopili, porozuměli by, jak dopadnou. 30 Jak to, že jeden jich honí tisíce a dva jich obrátí deset tisíc na útěk? To museli být svou Skálou prodáni, musel je vydat Hospodin! 31 Jejich skála přece není jak Skála naše, to mohou naši nepřátelé dosvědčit! 32 Jejich réva je z révy sodomské, původem z vinic Gomory. Jejich hrozny jsou jedovaté, jejich plody plné hořkosti. 33 Jejich víno je dračí utrejch, jed zmijí, ten nejprudší. 34 „Což není u mne dobře uloženo, zapečetěno v mých sklepích vybraných? 35 Má je pomsta, já zjednám odplatu! Noha jim uklouzne v čas náležitý, den jejich pohromy blíží se, jejich úděl už je pro ně připraven!“ 36 Ano, Hospodin bude svůj lid hájit a nad svými služebníky se slituje, až uvidí, že už je opustily síly, s pánem i kmánem že konec je. 37 Zeptá se: „Kde jsou ti jejich bohové, ta skála, v níž útočiště hledali? 38 Kde jsou ti, kdo jedli tuk jejich obětí, kdo pili víno jejich úliteb? Jen ať vstanou, aby vám pomohli, ať se vám stanou úkrytem! 39 Prohlédněte – já, jen já jsem jediný a není Boha kromě mne. Já dávám smrt a život daruji, já mohu zranit i uzdravit – z mé ruky vás nikdo nevyrve! 40 Svou ruku pozvedám k nebi a přísahám: Jakože žiji navěky, 41 jakmile čepel svého meče zostřím, má ruka právo uchopí! Vykonám pomstu nad svými nepřáteli, těm, kdo mě nenávidí, odplatím. 42 Své šípy opiji jejich krví, můj meč se jejich masem nasytí, krví padlých i zajatých, hlavami nepřátel a jejich vůdci.“ 43 Jásejte, národy, tak jako jeho lid! On jistě pomstí krev služebníků svých, vykoná pomstu nad svými protivníky, od krve očistí svou zem i lid. 44 Mojžíš šel a přednesl všechna slova této písně lidu. Byl s ním také Hošea,^[2] syn Nunův. 45 A když Mojžíš domluvil všechna tato slova celému Izraeli, 46 řekl jim: „Všechna tato slova, jimiž jsem vás dnes varoval, si vezměte k srdci. Předávejte je svým synům, aby pečlivě dodržovali všechna slova tohoto Zákona. 47 To slovo pro vás vůbec není plané – vždyť je to váš život! Díky němu budete dlouho živi v zemi, kterou jdete za Jordán obsadit.“ 48 Téhož dne Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 49 „Vystup na toto pohoří Abarim, na horu Nebó v moábské zemi naproti Jerichu, a pohleď na kanaánskou zem, kterou dám do vlastnictví synům Izraele. 50 Na hoře, na niž vystoupíš, pak zemřeš a budeš připojen ke svému lidu stejně, jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hór a byl připojen ke svému lidu. 51 To proto, že jste mě zradili uprostřed synů Izraele při vodách Meriby v Kádeši na poušti Cin, místo abyste uprostřed synů Izraele prokázali mou svatost.^[3] 52 Ano, spatříš tu zemi před sebou, ale nevejdeš tam. Do země, kterou dávám synům Izraele, nevkročíš.“

Český ekumenický překlad

— Mojžíšova píseň - Mojžíš oslavuje moc a svatost Nejvyššího a přijímá rozhodnutí o místě své smrti.

1 Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, poslouchej, země, řeči mých úst. 2 Ať kane jako déšť mé naučení, nechť se snáší má řeč jako rosa, jako prška na mladou trávu, jako vlahé krůpěje na bylinu. 3 Hlásám Hospodinovo jméno, přiznejte velikost našemu Bohu! 4 On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý. 5 Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo. Pro svá poskvrnění přestalo být jeho syny. 6 Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil. 7 Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou: 8 Když Nejvyšší přiděloval pronárodům dědictví, když rozsazoval lidské syny, stanovil hranice kdejakého lidu podle počtu synů Izraele. 9 Hospodinovým podílem je jeho lid, vyměřeným dílem jeho dědictví je Jákob. 10 Našel ho v zemi divokých pouští, v pustotě kvílících pustin, zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka. 11 Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mládě bere a na své peruti je nosí, 12 tak Hospodin sám ho vedl, žádný cizí bůh s ním nebyl. 13 Dovolil mu jezdit po posvátných návrších země, aby jedl, čím oplývá pole, kojil ho medem ze skaliska, olejem z křemene skály, 14 smetanou krav a mlékem ovcí spolu s tukem jehňat a beranů bášanského plemene i kozlů; sytil ho bělí pšeničného zrna. Pil jsi i ohnivé víno, krev hroznů. 15 Ješurún ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy. 16 Bohy cizími ho popouzeli k žárlivosti, ohavnými modlami ho uráželi. 17 Obětovali běsům, a ne Bohu, božstvům, jež ani neznali, těm novým, nedávno povstalým, před nimiž se vaši otcové nechvěli hrůzou. 18 Opomněl jsi Skálu, která tě zplodila, zapomněls na Boha, který tě v bolestech zrodil. 19 Hospodin to viděl. Odvrhl je, uražen skutky svých synů a dcer. 20 Řekl: „Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký vezmou konec. Je to proradné pokolení, synové bez věrnosti. 21 Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi; já je popudím lžilidem, pobloudilým pronárodem jim urážky splatím. 22 Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to, co se z ní těží, sežehne základy hor. 23 Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy. 24 Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu. 25 Venku jim připraví sirobu meč, v komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého. 26 Řekl bych: Rozpráším je, vyhladím jejich památku mezi lidmi. 27 Ale obávám se urážek nepřítele a že to jejich protivníci nepochopí, že řeknou: ‚Vyvýšila se naše vlastní ruka; Hospodin nic takového nevykonal.‘ 28 Je to pronárod, jenž ztratil soudnost, nejsou schopni porozumět. 29 Kdyby byli moudří, jednali by prozíravě, pochopili by, jak skončí. 30 Jak to, že jeden zažene tisíc a dva zaženou na útěk deset tisíc! Ne-li proto, že je prodala jejich Skála, že je Hospodin vydal v plen? 31 Jejich skála není jako Skála naše, to mohou posoudit i naši nepřátelé. 32 Jejich réva je z révy sodomské, z vinic Gomory, jejich hrozny, hrozny jedovaté, mají trpká zrnka. 33 Jejich víno, jedovina dračí, krutý zmijí jed.“ 34 „Což to není uschováno u mne, zapečetěno v mých pokladnicích? 35 Má je pomsta i odplata, přijde včas a jejich noha zakolísá, den jejich běd se blíží, řítí se na ně, co je jim uchystáno.“ 36 Hospodin svůj lid obhájí, bude mít se svými služebníky soucit, až uzří, že ubývá sil, že je konec se zajatým i se zanechaným. 37 Tu řekne: „Kdepak jsou jejich bohové, skála, k níž se přivinuli? 38 Ti, kteří jídali tuk jejich obětí, popíjeli víno jejich úliteb? Ať povstanou a pomohou vám, ať jsou vám skrýší! 39 Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky. 40 Pozvedám ruku k nebi a pravím: Já jsem živ navěky! 41 Nabrousím-li svůj blýskavý meč, chopí-li se moje ruka soudu, vykonám nad svými protivníky pomstu, odplatím těm, kdo mě nenávidí. 42 Opojím své šípy krví – můj meč bude požírat maso –, krví skolených a zajatých, hlavou nepřítele s vlajícími vlasy.“ 43 Pronárody, zaplesejte s jeho lidem, vždyť on pomstí krev svých služebníků, vykoná nad svými protivníky pomstu a svou zemi, svůj lid, zprostí viny. 44 Mojžíš předstoupil a přednesl všechna slova této písně lidu, on i Hóšea, syn Núnův. 45 Když Mojžíš domluvil k celému Izraeli všechna tato slova, 46 řekl jim: „Upněte své srdce ke všem slovům, která vám dnes dosvědčuji. Přikážete svým synům, aby bedlivě dodržovali všechna slova tohoto zákona. 47 Pro vás není to slovo prázdné, ono je váš život. Pro toto slovo budete dlouho žít v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili.“ 48 Ještě téhož dne promluvil Hospodin k Mojžíšovi: 49 „Vystup zde na pohoří Abárím, na horu Nebó, která je v moábské zemi, naproti Jerichu, a pohleď na kenaanskou zemi, kterou dávám synům Izraele do vlastnictví. 50 Vystup na tu horu, na ní zemřeš a budeš připojen ke svému lidu, jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hóru a byl připojen ke svému lidu, 51 protože jste se mi zpronevěřili uprostřed Izraelců u Vod sváru v Kádeši na poušti Sinu, že jste uprostřed Izraelců nedosvědčili mou svatost. 52 Proto uzříš zemi jen odtud, ale tam do země, kterou dávám synům Izraele, nevstoupíš.“