2.Samuel 22 | Menge Bibel

1 Das folgende Lied richtete David an den HERRN zu der Zeit, als der HERR ihn aus der Hand aller seiner Feinde und (besonders) aus der Hand Sauls errettet hatte. Er betete (damals):

2 Der HERR ist mein Fels, meine Burg und mein Erretter;

3 Gott ist mein Fels, zu dem ich mich flüchte, mein Schild und das Horn meines Heils, mein fester Turm und meine Zuflucht, mein Erretter, der von Gewalttat mich rettet.

4 Den Preiswürdigen rufe ich an, den HERRN: so werd’ ich von meinen Feinden errettet.

5 Denn die Wogen des Todes hatten mich umringt, die Ströme des Unheils schreckten mich,

6 die Netze des Totenreichs umfingen mich, die Schlingen des Todes fielen über mich*.

7 In meiner Angst rief ich zum HERRN und schrie um Hilfe zu meinem Gott; da vernahm er in seinem Palast mein Rufen, und mein Notschrei drang zu seinen Ohren.

8 Da wankte und schwankte die Erde, des Himmels Grundfesten bebten und wankten hin und her, denn er war zornentbrannt;

9 Rauch stieg auf aus seiner Nase, und fressendes Feuer drang aus seinem Munde, glühende Kohlen sprühten von ihm aus.

10 Er neigte den Himmel und fuhr herab, Wolkennacht lag unter seinen Füßen;

11 Er fuhr auf dem Cherub und flog daher und schoß herab auf den Fittichen des Sturms;

12 Finsternis machte er rings um sich her zu seinem Gezelt, Regendunkel, dichtes Gewölk;

13 aus dem Glanz vor ihm her brannten Feuerflammen.

14 Dann donnerte der HERR vom Himmel her, der Höchste ließ seine Stimme erschallen;

15 er schoß seine Pfeile ab und zerstreute sie*, schleuderte Blitze und schreckte sie*.

16 Da wurden sichtbar die Tiefen des Meeres und aufgedeckt die Grundfesten der Erde durch das Schelten des HERRN, von dem Zornesschnauben seiner Nase.

17 Er streckte die Hand herab aus der Höhe, ergriff mich, zog mich heraus aus den großen Fluten,

18 entriß mich meinem starken Feinde, meinen Widersachern, die zu stark mir waren.

19 Sie hatten mich überfallen an meinem Unglückstage, doch der HERR ward mir zur Stütze;

20 er führte mich heraus auf weiten Raum, riß mich heraus, weil er Wohlgefallen an mir hatte.

21 Der HERR hat mir gelohnt nach meiner Gerechtigkeit, nach der Reinheit meiner Hände mir vergolten;

22 denn ich habe innegehalten die Wege des HERRN und bin von meinem Gott nicht treulos abgefallen;

23 nein, alle seine Rechte haben mir vor Augen gestanden, und von seinen Geboten bin ich nicht abgewichen.

24 So bin ich unsträflich vor ihm gewandelt und hab’ mich vor jeder Verschuldung gehütet;

25 drum hat mir der HERR vergolten nach meiner Gerechtigkeit, nach meiner Reinheit, die seinen Augen sichtbar war.

26 Gegen den Guten erweist du dich gütig, gegen den Redlichen zeigst du dich redlich,

27 gegen den Reinen erweist du dich rein, doch gegen den Falschen zeigst du dich enttäuschend;

28 denn du schaffst demütigen Leuten Hilfe, aber stolze Augen erniedrigst du.

29 Ja, du bist meine Leuchte, o HERR; und mein Gott erhellt meine Finsternis.

30 Denn mit dir überrenne ich Feindesscharen, mit meinem Gott überspringe ich Mauern.

31 Dieser Gott – sein Walten ist vollkommen, die Worte des HERRN sind lauter, ein Schild ist er allen, die zu ihm sich flüchten.

32 Denn wer ist Gott außer dem HERRN und wer ein Fels als nur unser Gott?,

33 dieser Gott, der mit Kraft mich gegürtet und der meinen Weg ohn’ Anstoß gemacht;

34 der mir Füße verliehen den Hirschen gleich und mich sicher auf Bergeshöhen gestellt;

35 der meine Hände streiten gelehrt, daß meine Arme den ehernen Bogen spannten.

36 Du reichtest mir deinen schützenden Schild, und deine Gnade machte mich groß.

37 Du schafftest weiten Raum meinen Schritten unter mir, und meine Knöchel wankten nicht.

38 Ich verfolgte meine Feinde, vertilgte sie und kehrte nicht um, bis ich sie vernichtet;

39 ich vernichtete und zerschmetterte sie, daß sie nicht wieder aufstehn konnten: sie sanken unter meine Füße nieder.

40 Und du gürtetest mich mit Kraft zum Streit, beugtest unter mich, die sich gegen mich erhoben;

41 du triebst meine Feinde vor mir in die Flucht, und alle, die mich haßten, vernichtete ich.

42 Sie blickten nach Hilfe umher – doch da war kein Helfer – zum HERRN – doch er hörte sie nicht;

43 ich zermalmte sie wie Staub auf dem Boden, wie Kot auf den Gassen zertrat, zerstampfte ich sie.

44 Du hast mich aus meines Volkes Fehden errettet, mich zum Oberhaupt von Völkern* eingesetzt: Völker, die ich nicht kannte, dienen mir;

45 die Söhne des Auslands huldigen mir, aufs bloße Wort gehorchen sie mir;

46 die Söhne des Auslands sinken mutlos hin und kommen zitternd hervor aus ihren Schlössern.

47 Der HERR lebt: gepriesen sei mein Hort!, und erhaben ist der Gott, der Fels meines Heils,

48 der Gott, der mir Rache verliehen und die Völker unter meine Herrschaft gezwungen,

49 der mich von meinen Feinden frei gemacht und über meine Widersacher mich erhöht, von dem Mann der Gewalttat mich befreit hat!

50 Drum will ich dich preisen*, HERR, unter den Völkern und deinem Namen lobsingen,

51 dir, der seinem Könige großes Heil verleiht und Gnade an seinem Gesalbten übt, an David und seinem Hause ewiglich!

Public Domain

Český ekumenický překlad

DAVIDOVA PÍSEŇ - Král zpívá žalm vděčnosti Hospodinu, který ho chránil a vysvobozoval z bran podsvětí i z rozbrojů lidu.

1 Slova této písně přednášel David Hospodinu v den, kdy jej Hospodin vysvobodil ze spárů všech jeho nepřátel i ze spárů Saulových.

2 Pravil: „Hospodine, skalní štíte můj, má pevná tvrzi, můj vysvoboditeli,

3 Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade, moje útočiště, zachránce můj, ty mě před násilím zachraňuješ!

4 Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli.

5 Ovinuly mě příboje smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka,

6 provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti.

7 V soužení jsem vzýval Hospodina, ke svému Bohu jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.

8 Zachvěla se země, roztřásla se, nebesa v základech se hnula, chvěla se před jeho plamenným hněvem.

9 Z chřípí se mu valil dým, z úst sžírající oheň, planoucí řeřavé uhlí.

10 Sklonil nebesa a sestupoval, pod nohama černé mračno.

11 Na cheruba usedl a letěl, ukázal se na perutích větru.

12 Temno učinil stánkem kolem sebe, vířící vodstvo, mračna prachu.

13 Před jeho jasem vzplálo hořící uhlí.

14 Hospodin zaburácel z nebe, Nejvyšší vydal svůj hlas.

15 Vyslal šípy a rozehnal je, blesky je uvedl v zmatek.

16 Tu se objevila koryta moře, základy světa se obnažily, když Hospodin zaútočil, když zadul svým hněvivým dechem.

17 Vztáhl ruku z výše, uchopil mě, vytáhl mě z nesmírného vodstva.

18 Nepříteli mocnému mě vyrval, těm, kdo nenáviděli mě, kdo zdatnější byli.

19 Přepadli mě v den mých běd, ale Hospodin mě podepíral.

20 Učinil mě volným, ubránil mě, protože si mě oblíbil.

21 Hospodin mi odplatil podle mé spravedlnosti, odměnil mě podle čistoty mých rukou,

22 neboť jsem dbal na Hospodinovy cesty, neodvrátil jsem se svévolně od svého Boha.

23 Všechny jeho řády jsem měl na zřeteli, neodbočil jsem od jeho nařízení.

24 Jemu jsem náležel dokonale, varoval se nepravosti.

25 Podle mé spravedlnosti mě Hospodin odměňoval, podle čistoty mé tak, jak jevila se jemu.

26 Ty věrnému osvědčuješ věrnost, muži dokonalému svou dokonalost,

27 ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu.

28 A lid ponížený zachraňuješ, ale svým pohledem ponižuješ povýšené.

29 Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot.

30 S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu,

31 s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají.

32 Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš!

33 Bůh je má záštita pevná a vodí mě cestou dokonalou,

34 on dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout,

35 učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk.

36 Podal jsi mi štít své spásy, tvá péče mé síly rozmnožila.

37 Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou.

38 Budu stíhat nepřátele, vyhladím je. Nevrátím se zpět, dokud je neudolám.

39 Docela je rozdrtím, už nepovstanou, pod nohy mi padnou.

40 Opásals mě statečností k boji; ty, kdo povstávají proti mně, sám srazíš.

41 Obrátil jsi na útěk mé nepřátele, navždy umlčím ty, kdo mě nenávidí.

42 Budou volat o pomoc, a nespasí je nikdo, volat k Hospodinu, ale neodpoví.

43 Roztluču je, budou jako prach země, pošlapu a podupu je jako bláto ulic.

44 Dals mi vyváznout z rozbrojů mého lidu, jako vůdce pronárodů jsi mě střežil. Sloužit bude mi i lid, který jsem neznal.

45 Cizinci se budou vtírat do mé přízně, na slovo mě uposlechnou.

46 Cizinci jak tráva zvadnou, vypotácejí se ze svých hradišť.

47 Živ je Hospodin! Buď požehnána moje skála, vyvýšen buď Bůh, má spásná skála!

48 Bůh, jenž mě pověřil vykonáním pomsty, národy mi podřizuje.

49 Ty mě z rukou mých nepřátel vytrhuješ, pozvedáš mě nad ty, kdo proti mně povstávají, ty mě násilníku vyrveš.

50 Proto ti vzdám, Hospodine, mezi pronárody chválu, budu zpívat žalmy tvému jménu.

51 Velká vítězství dopřává svému králi, prokazuje milosrdenství svému pomazanému, Davidovi a jeho potomstvu, navěky.“

© 2001 Česká biblická společnost