Daniel 12 | Český ekumenický překlad

— Poslední věci zůstanou - tajemstvím - Záchrana Božího lidu. Daniel má zapečetit knihu, která bude rozpečetěna až v době konce.

1 „V oné době povstane Míkael, velký ochránce, a bude stát při synech tvého lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize. 2 Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze. 3 Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy. 4 A ty, Danieli, udržuj ta slova v tajnosti a zapečeť tuto knihu až do doby konce. Mnozí budou zmateně pobíhat, ale poznání se rozmnoží.“ 5 Já, Daniel, jsem viděl toto: Hle, povstali dva další muži, jeden na tomto břehu veletoku, druhý na onom břehu veletoku, 6 a ten se otázal muže oblečeného ve lněném oděvu, který byl nad vodami veletoku: „Kdy nastane konec těch podivuhodných věcí?“ 7 I slyšel jsem muže oblečeného ve lněném oděvu, který byl nad vodami veletoku. Zvedl svou pravici i levici k nebi a přísahal při Živém navěky, že k času a časům a k polovině, až se dovrší roztříštění moci svatého lidu, dovrší se i všechno toto. 8 Slyšel jsem, ale neporozuměl jsem. Řekl jsem: „Můj pane, jaké bude zakončení toho všeho?“ 9 Řekl: „Jdi, Danieli, tajuplná a zapečetěná budou ta slova až do doby konce. 10 Mnozí se vytříbí, zbělí a budou vyzkoušeni. Svévolníci budou jednat svévolně; žádný svévolník se nepoučí, ale prozíraví se poučí. 11 Od doby, kdy bude odstraněna každodenní oběť a vztyčena ohyzdná modla pustošitele, uplyne tisíc dvě stě devadesát dní. 12 Blaze tomu, kdo se v důvěře dočká tisíce tří set třiceti pěti dnů. 13 Ty vytrvej do konce. Pak odpočineš, ale na konci dnů povstaneš ke svému údělu.“ [ZAČÁTEK DEUTEROKANONICKÉHO TEXTU] ZUZANA - Dva nešlechetní soudcové - V Babylónu bydlel muž jménem Jójakím. Vzal si za ženu Zuzanu, dceru Chilkijášovu. Byla velmi krásná a bohabojná. Její rodiče byli spravedliví a vychovali svou dceru podle Mojžíšova zákona. Jójakím byl velmi bohatý a měl při svém domě zahradu. U něho se scházeli židé, protože byl ze všech nejváženější. Toho roku byli ustanoveni jako soudci z lidu dva starší, o jakých Panovník řekl: „Vyšla svévole z Babylónu od starších, soudců,“ kteří byli považováni za správce lidu. Bývali hosty v Jójakímově domě a přicházeli k nim všichni, kdo vedli soudní při. Když se v poledne lid rozešel, vycházívala Zuzana, aby se prošla v zahradě svého muže. Oba starší ji pozorovali každý den, jak vychází a prochází se, a zatoužili po ní. Pomátli se na rozumu a odvrátili své oči tak, že nehleděli k Nebi a nepamatovali na spravedlivé soudy Boží. Oba byli posedlí vášní po ní, ale nesvěřili se jeden druhému se svým trápením. Styděli se totiž svěřit se se svou touhou obcovat s ní. Každý den však dychtivě číhali, aby ji viděli. Jednou řekli jeden druhému: „Pojďme domů, je čas k obědu.“ Vyšli a rozešli se, ale vrátili se a sešli se na stejném místě. Sdělili si důvod toho, přiznali se ke své vášni a společně začali hledat vhodnou chvíli, kdy by Zuzanu zastihli samotnou. Úklady proti Zuzaně - Když tak čekali na příhodný den, vyšla jako včera a předevčírem pouze se dvěma služkami. Protože bylo vedro, zatoužila vykoupat se v zahradě. Nebyl tam nikdo, až na ty dva starší, kteří ji z úkrytu pozorovali. Zuzana řekla služkám: „Přineste mi olej a voňavku, a zavřete dveře zahrady, abych se mohla vykoupat.“ Učinily, jak jim řekla, zavřely dveře zahrady a odešly postranními dvířky, aby přinesly, co jim nařídila. Neviděly ty starší, protože byli ukryti. Jakmile služky vyšly, oba starší se zvedli, přiběhli k ní a naléhali: „Dveře zahrady jsou zavřené, nikdo nás neuvidí, dychtíme po tobě, buď nám po vůli! Jestliže ne, dosvědčíme, že tu byl s tebou nějaký mladík, a že jsi proto poslala služky pryč.“ Zuzana zabědovala: „Ze všech stran jsem sevřena. Když to udělám, bude to má smrt, neudělám-li to, neuniknu vašim rukám. Lépe mi bude, když to neudělám a padnu do vašich rukou, než abych zhřešila před Hospodinem.“ Začala hlasitě křičet, ale oba starší ji překřičeli. Jeden z nich odběhl a otevřel dveře zahrady. Jakmile obyvatelé domu uslyšeli ze zahrady křik, přiběhli postranními dvířky podívat se, co se jí stalo. Starší přednesli své obvinění. Služebníci se velmi zastyděli, protože něco podobného nikdy nebylo o Zuzaně vysloveno. Křivé obvinění - Druhého dne se lid sešel k jejímu muži Jójakímovi. Přišli i ti dva starší, plni zlých úmyslů proti Zuzaně, aby ji přivedli na smrt. Řekli před lidem: „Pošlete pro Zuzanu, dceru Chilkijášovu, Jójakímovu ženu.“ Poslali pro ni. Přišla ona i její rodiče a děti a všichni její příbuzní. Zuzana byla velmi líbezná a krásného vzhledu. Aby se ti zlotřilci nasytili její krásou, poručili ji odhalit, měla totiž zahalený obličej. Plakali ti, kdo byli s ní, i všichni, kdo ji viděli. Oba starší pak povstali uprostřed lidu a vložili ruce na její hlavu. Ona s pláčem pohlédla k nebi, neboť svým srdcem se s důvěrou upínala k Hospodinu. Starší pak vyprávěli: „Když jsme se sami procházeli v zahradě, ona vešla se dvěma dívkami, dala zavřít dveře zahrady a dívky propustila. Tu k ní přišel mladík, který byl předtím ukrytý, a ležel s ní. My jsme byli v rohu zahrady, a když jsme viděli tu nepravost, běželi jsme k nim a viděli jsme je spolu obcovat. Jeho jsme se však nemohli zmocnit, protože byl silnější než my, otevřel dveře a uprchl. Ji jsme chytili a vyptávali se, kdo je ten mladík, ale nechtěla nám to říci. Toto dosvědčujeme.“ Shromáždění jim uvěřilo jako starším lidu a soudcům a odsoudili ji k smrti. Zuzana hlasitě zvolala: „Bože věčný, který znáš skryté věci, který víš všechno dřív, než se to stane, ty víš, že křivě proti mně svědčili. Hle, mám zemřít, ačkoli jsem neučinila nic z toho zlého, co o mně vypověděli.“ Daniel prokáže Zuzaninu nevinu - Hospodin vyslyšel její hlas. Když ji odváděli na smrt, probudil Bůh svatého ducha v mladém jinochu, který se jmenoval Daniel. Ten hlasitě zvolal: „Já jsem čist od její krve!“ Všechen lid se k němu obrátil a ptali se: „Co znamenají slova, která jsi promluvil?“ On stál uprostřed nich a řekl: „Jste pošetilí, synové Izraele? Bez vyšetřování a bez jasného důkazu jste odsoudili izraelskou dceru. Obnovte soud, tito dva svědčili proti ní křivě.“ Všechen lid se rychle vrátil. Starší lidu mu řekli: „Posaď se zde uprostřed nás a vylož nám to; Bůh ti dal zřejmě moudrost stáří.“ Daniel jim řekl: „Oddělte ty dva daleko od sebe a já je vyslechnu.“ Když oddělili jednoho od druhého, zavolal jednoho z nich a řekl mu: „Ty, který jsi po všechny dny až do stáří páchal zlo, teď vyjdou najevo tvé dřívější hříchy. Soudil jsi nespravedlivě, nevinné jsi odsuzoval a viníky propouštěl, ačkoli Hospodin praví: ‚Nezabiješ nevinného a spravedlivého!‘ A teď mluv! Jestliže jsi ji opravdu viděl, pověz: Pod kterým stromem jsi je viděl spolu obcovat?“ On odpověděl: „Pod lentiškem.“ Řekl mu Daniel: „Věru, zalhal jsi ve svůj neprospěch. Hle, anděl Boží má už od Boha rozkaz, aby tě rozťal vpůli!“ Dal ho odvést pryč a rozkázal přivést druhého. Tomu řekl: „Plemeno kenaanské a ne judské, krása tě omámila, vášní je zvráceno tvé srdce. Takhle jste se chovali k dcerám izraelským a ony ze strachu se vám podvolovaly, ale dcera judská si nedala líbit vaši svévoli. Teď mi řekni: Pod kterým stromem jsi je přistihl spolu obcovat?“ Odpověděl: „Pod dubem.“ Daniel mu řekl: „Věru, i ty jsi zalhal ve svůj neprospěch. Anděl Boží už čeká, má meč, aby tě rozťal vpůli; tak vás oba zahubí.“ Vděčnost Hospodinu - Celé shromáždění začalo hlasitě volat a chválilo Boha, který zachraňuje ty, kdo v něho doufají. Obořili se na ty dva starší, neboť Daniel je usvědčil slovy jejich vlastních úst z křivého svědectví, a udělali s nimi to zlé, co oni chtěli učinit bližnímu. Jednali podle zákona Mojžíšova a zabili je. Tak byla toho dne zachráněna nevinná krev. Chilkijáš a jeho žena chválili Boha za svou dceru Zuzanu s Jójakímem, jejím mužem, a všemi příbuznými, že se na ní nenašlo nic hanebného. Od toho dne po všechny další dny se stal Daniel velkým v očích lidu. BÉL A DRAK - Daniel odmítá klanět se Bélovi - Když král Astyagés byl uložen ke svým otcům, převzal po něm království Peršan Kýros. Daniel stoloval s králem a byl nejváženější ze všech jeho přátel. Babylóňané měli modlu jménem Bél a každý den jí obětovali dvanáct měřic bílé mouky, čtyřicet ovcí a šest nádob vína. Král ji uctíval a každý den se jí přicházel poklonit. Daniel se však klaněl svému Bohu. Král se ho zeptal: „Proč se neklaníš Bélovi?“ Odpověděl mu: „Neuctívám modly udělané rukou, nýbrž živého Boha, který stvořil nebe i zemi a panuje nad vším tvorstvem.“ Král mu řekl: „Myslíš si, že Bél není živý bůh? Nevidíš, kolik toho každý den sní a vypije?“ Daniel s úsměvem odpověděl: „Nebuď na omylu, králi, ten je uvnitř z hlíny a na povrchu z kovu. Nikdy nic nejedl ani nepil!“ Král se rozhněval, zavolal kněze Bélovy a řekl jim: „Jestliže mi neřeknete, kdo pojídá tak velké oběti, zemřete! Dokážete-li však, že to pojídá Bél, zemře Daniel, protože se Bélovi rouhal!“ Daniel řekl králi: „Staň se podle tvého slova.“ Bélových kněží bylo sedmdesát, kromě žen a dětí. Král vešel s Danielem do Bélova domu a Bélovi kněží mu navrhli: „My vyjdeme ven a ty, králi, polož pokrm a víno smíšené s vodou na oltář. Potom zavři dveře a zapečeť je svým prstenem. Neshledáš-li ráno, až přijdeš, že Bél všechno snědl, zemřeme. Jinak zemře Daniel, že o nás lhal.“ Mluvili sebevědomě, protože pod oltářem měli udělaný skrytý vchod, kterým vstupovali dovnitř a brali si oběti. Když odešli, král předložil pokrm Bélovi. Daniel odhalí podvod Bélových kněží - Daniel však nařídil svým služebníkům, aby přinesli popel a rozsypali jej jen v přítomnosti králově po celém chrámě. Potom vyšli, zavřeli dveře, zapečetili je královským prstenem a odešli. V noci jako obyčejně přišli kněží i s ženami a dětmi a všechno snědli a vypili. Král i Daniel vstali časně ráno. Král se zeptal: „Danieli, jsou pečeti neporušené?“ Odpověděl: „Neporušené, králi!“ Jakmile byly otevřeny dveře, král okamžitě pohleděl na oltář a zvolal velikým hlasem: „Veliký jsi, Béle, nelze ti dokázat ani ten nejmenší podvod!“ Daniel se zasmál, zadržel krále, aby nevešel dovnitř a řekl: „Pohleď na podlahu, podívej se, čí jsou to stopy!“ Král řekl: „Vidím stopy mužů, žen i dětí!“ Velmi se rozezlil, dal hned shromáždit všechny kněze i jejich ženy a děti a museli mu ukázat skryté dveře, jimiž vcházeli, aby snědli, co bylo na oltáři. Potom je dal král popravit a Béla vydal na pospas Danielovi, který ho zničil i s jeho svatyní. Daniel zničí babylónského draka - Byl tam také veliký drak a Babylóňané ho uctívali. Král řekl Danielovi: „O něm nemůžeš říci, že to není živý bůh, pokloň se mu!“ Daniel odpověděl: „Já se budu klanět jen Hospodinu, Bohu svému, jen on je živý Bůh! Dej mi, králi, svůj souhlas a já zabiji toho draka bez meče a kopí.“ Král řekl: „Souhlasím.“ Daniel potom vzal smůlu, tuk a chlupy, všechno uvařil, nadělal placky a dal do tlamy drakovi. Ten to sežral a pukl. Daniel řekl: „Podívej se, čemu jste se klaněli!“ Daniel vhozen do lví jámy - Když o tom uslyšeli Babylóňané, velmi je to rozčililo. Shlukli se proti králi a volali: „Král se stal židem, Béla dal zničit, draka zabít, kněze povraždit!“ Vešli až ke králi a žádali: „Vydej nám Daniela! Nevydáš-li ho, zabijeme tebe s celou tvou rodinou!“ Když král viděl, jak hrozivě na něj dorážejí, z donucení jim Daniela vydal. Hodili ho do lví jámy, kde byl šest dní. V té jámě bylo sedm lvů a každý den dostávali dvě lidská těla a dvě jehňata. Toho dne nedostali nic, aby sežrali Daniela. Daniel zachráněn prorokem Abakukem - V Judsku byl prorok Abakuk. Ten připravil pokrm, vložil do košíku chleby a šel na pole, aby to donesl žencům. Hospodinův anděl řekl Abakukovi: „Pokrm, který máš, zanes do Babylónu Danielovi do lví jámy!“ Abakuk namítl: „Pane, Babylón jsem nikdy neviděl a o žádné lví jámě nevím!“ Hospodinův anděl ho tedy uchopil za kštici, držel ho za vlasy a prudkostí svého ducha jej donesl do Babylónu nad jámu. Abakuk zvolal: „Danieli, Danieli, vezmi si pokrm, Bůh ti jej posílá.“ Daniel řekl: „Ty sis na mne vzpomněl, Bože! Neopouštíš ty, kdo tě milují.“ Potom vstal a najedl se. Abakuka však anděl Boží dopravil ihned zpátky do jeho domova. Sedmého dne přišel král oplakávat Daniela. Přišel k jámě, pohleděl dolů a uviděl Daniela, jak tam sedí. Zvolal mocným hlasem: „Veliký jsi, Hospodine, Bože Danielův, není jiný Bůh kromě tebe!“ Dal jej vytáhnout a do jámy poručil vhodit ty, kdo ho chtěli zahubit. V mžiku byli rozsápáni před jeho očima.[KONEC DEUTEROKANONICKÉHO TEXTU]