1 ŽalmDavidův, k připamatování. 2 Nekárej mě, Hospodine, ve svém rozlícení, netrestej mě ve svém rozhořčení, 3 neboť na mě dopadly tvé šípy, těžce na mě dopadla tvá ruka. 4 Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně. 5 Nad hlavu mi přerostly mé nepravosti, jako těžké břemeno mě tíží. 6 Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost. 7 Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím. 8 Mé ledví je v jednom ohni, nezbylo nic zdravého v mém těle. 9 Jsem ochromen, zcela zdeptán, křičím a mé srdce sténá. 10 Před sebou máš, Panovníku, všechny moje tužby a můj nářek utajen ti není. 11 Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo. 12 Kdo mě milovali, moji druzi, odtáhli se pro mou ránu, moji nejbližší opodál stojí. 13 Ti, kdo mi o život ukládají, nastražili léčku, kdo mi chtějí škodit, vedou zhoubné řeči, po celé dny vymýšlejí záludnosti. 14 Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý, ani ústa neotevřu. 15 Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá, 16 neboť na tebe jen, Hospodine, čekám, Panovníku, Bože můj, kéž bys odpověděl! 17 Pravím: Ať nemají ze mne radost, budou se nade mne vypínat, uklouzne-li mi noha. 18 Můj pád je už blízko, stále mám před sebou svoji bolest. 19 Přiznávám se ke své nepravosti a svého hříchu se lekám. 20 Moji nepřátelé životem jen kypí, mnoho je těch, kdo mě zrádně nenávidí. 21 Ti, kdo odplácejí za dobrotu zlobou, za to, že se snažím o dobro, mě osočují. 22 Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne, můj Bože, 23 na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso!
Einheitsübersetzung 2016
Klage eines Kranken
1Ein Psalm Davids. Zum Weihrauchopfer.2HERR, strafe mich nicht in deinem Zorn
und züchtige mich nicht in deinem Grimm!3Denn in mich herabgefahren sind deine Pfeile
und deine Hand fuhr auf mich nieder.4Nichts blieb gesund an meinem Fleisch, weil du mir grollst;
weil ich gesündigt, blieb an meinen Gliedern nichts heil.5Denn über den Kopf gewachsen sind mir meine Sünden,
sie erdrücken mich wie eine schwere Last.6Stinkend und eitrig wurden meine Wunden
wegen meiner Torheit.7Ich habe mich gekrümmt, bin tief gebeugt,
den ganzen Tag ging ich trauernd einher.8Denn meine Lenden waren voller Brand,
nichts blieb gesund an meinem Fleisch.9Kraftlos bin ich geworden, ganz zerschlagen,
ich schrie in der Qual meines Herzens.10HERR, all mein Sehnen liegt offen vor dir,
mein Seufzen war dir nicht verborgen.11Mein Herz pochte heftig, meine Kraft hat mich verlassen,
das Licht meiner Augen, auch sie sind erloschen.12Freunde und Gefährten bleiben mir fern in meinem Unglück
und meine Nachbarn blieben mir fern.13Die mir nach dem Leben trachten, legten mir Schlingen; /
die mein Unheil suchen, planten Verderben
und den ganzen Tag haben sie Arglist im Sinn.14Ich bin wie ein Tauber, der nicht hört,
wie ein Stummer, der den Mund nicht auftut.15Ich wurde wie einer, der nicht hören kann,
aus dessen Mund keine Entgegnung kommt.16Doch auf dich, HERR, habe ich geharrt;
du bist es, der mir antwortet, Herr, du mein Gott.17Denn ich sagte: Über mich sollen sie sich nicht freuen,
die gegen mich groß tun, wenn meine Füße straucheln.18Ja, ich bin dem Fallen nahe,
immer ist vor mir mein Schmerz.19Ja, ich bekenne meine Schuld,
ich bin wegen meiner Sünde in Angst.20Meine Feinde sind voller Leben und Kraft;
viele hassen und täuschen mich.21Sie vergelten mir Gutes mit Bösem,
sie sind mir feind; denn ich trachte nach dem Guten.22Verlass mich nicht, HERR, /
mein Gott, bleib mir nicht fern!23Eile mir zu Hilfe, HERR, du mein Heil!
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Nutzererfahrung bieten zu können.