HOSPODINE, VEĎ SPOR S TĚMI, KDO VEDOU SPOR SE MNOU
1 Davidův. Hospodine, veď spor s těmi, kdo vedou spor se mnou, bojuj proti těm, kdo proti mně boj vedou. 2 Chop se pavézy a štítu, na pomoc mi povstaň, 3 rozmáchni se kopím a sekerou proti těm, kdo mě pronásledují, a řekni mi: „Jsem tvoje spása.“ 4 Ať se hanbí, ať se stydí ti, kdo o život mi ukládají. Ať táhnou zpět, ať se zardí ti, kdo zlo mi strojí. 5 Ať jsou jako plevy hnané větrem, až na ně udeří anděl Hospodinův, 6 ať je jejich cesta ztemnělá a kluzká, až je Hospodinův anděl bude stíhat. 7 Bez důvodů síť mi nastražili, bez důvodů na mne vykopali jámu. 8 Ať na něj přikvačí znenadání zkáza, do sítě, již nastražil, ať sám se chytí, do zkázy ať padne. 9 Má duše však bude jásat Hospodinu, bude se veselit z jeho spásy. 10 Každá kost ve mně řekne: „Hospodine, kdo je tobě roven? Poníženého ty vysvobozuješ z moci silnějšího, poníženého ubožáka od uchvatitele.“ 11 Zlovolní svědkové povstávají, ptají se mne na to, o čem nevím. 12 Za dobro mi odplácejí zlobou, stojím tu jak osiřelý. 13 Já, když byli nemocni, jsem chodil v rouchu žíněném a pokořoval jsem se postem. Ale moje modlitba se mi do klína vrátí. 14 Choval jsem se, jako by byl postižen můj druh či bratr, byl jsem sehnut, sklíčen smutkem jak truchlící matka. 15 Avšak při mém pádu s radostí se shlukli; shlukli se proti mně, aniž jsem co tušil, sami zbiti drásali mě, nedali si pokoj. 16 Rouhali se, šklebili se škodolibě a cenili na mě zuby. 17 Jak dlouho chceš přihlížet, Panovníku? Zachovej mou duši před zkázou, kterou mi přichystali, jediné, co mám, chraň před lvíčaty. 18 Vzdám ti chválu ve velikém shromáždění a budu tě chválit před početným lidem. 19 Ať se nade mnou mí zrádní nepřátelé neradují, ať nemhouří oči, kdo mě bez důvodu nenávidí. 20 To, co řeknou, není ku pokoji, nýbrž proti mírumilovným v zemi; myslí jen na záludnosti. 21 Otevírají si na mě ústa, říkají: „Dobře ti tak! Už to vidíme na vlastní oči.“ 22 Hospodine, ty vidíš a nejsi hluchý, Panovníku, nebuď mi vzdálen! 23 Probuď se, postav se za mé právo, za mou při, můj Bože, Panovníku. 24 Hospodine, Bože můj, podle své spravedlnosti mi zjednej právo, ať se nade mnou neradují. 25 Ať si v srdci neříkají: „Dobře mu tak, to jsme chtěli!“ Ať neřeknou: „Zhltli jsme ho.“ 26 Ať se zardí hanbou ti, kdo se radují ze zla, které mě postihlo. Ať poleje stud a hanba ty, kdo se nade mne tolik vypínají. 27 Ať však plesají a radují se, kdo mi přejí spravedlnost, ať říkají stále: „Hospodin je velký, přeje pokoj svému služebníku.“ 28 O tvé spravedlnosti bude pak hovořit můj jazyk, každý den tě bude chválit.
Einheitsübersetzung 2016
Bitte um Rettung vor falschen Anklägern
1Von David.
Streite, HERR, gegen alle, die gegen mich streiten,
bekämpfe alle, die mich bekämpfen!2Ergreife Schild und Waffen;
steh auf, um mir zu helfen!3Schwing den Speer und die Lanze gegen meine Verfolger!
Sag zu mir: Ich bin deine Hilfe!4In Schmach und Schande sollen fallen,
die mir nach dem Leben trachten.
Zurückweichen sollen und vor Scham erröten,
die auf mein Unglück sinnen.5Sie sollen werden wie Spreu vor dem Wind;
der Engel des HERRN stoße sie fort.6Ihr Weg soll finster und schlüpfrig sein;
der Engel des HERRN verfolge sie.7Denn grundlos haben sie mir Grube und Netz versteckt,
grundlos haben sie sie mir gegraben.8Unvermutet ereile ihn das Verderben; /
und sein Netz, das er gelegt hat, fange ihn,
er falle ins Verderben.9Meine Seele aber wird jubeln über den HERRN
und sich über seine Hilfe freuen.10Mit all meinen Gliedern will ich sagen:
HERR, wer ist wie du?
Du entreißt den Schwachen dem, der stärker ist,
den Schwachen und Armen dem, der ihn ausraubt.11Da traten gewalttätige Zeugen auf.
Sie fragen mich, was ich nicht weiß.12Sie vergelten mir Gutes mit Bösem;
ich bin verlassen und einsam.*13Ich aber zog ein Bußkleid an, als sie erkrankten, /
und quälte mich ab mit Fasten.
Nun kehre mein Gebet zurück in meine Brust.14Als wäre es ein Freund oder Bruder,
so ging ich betrübt umher,
wie man Leid trägt um die Mutter,
trauernd und tief gebeugt.15Doch als ich stürzte, freuten sie sich und taten sich zusammen. /
Sie taten sich gegen mich zusammen wie Schläger, die ich nicht kenne.
Sie zerrissen und gaben keine Ruhe.16Als ich hinkte, verhöhnten sie mich als Krüppel,
knirschten gegen mich mit den Zähnen.*17HERR, wie lange noch wirst du das ansehn? /
Rette mein Leben vor ihrer Wut,
mein einziges Gut vor den Löwen!18Ich will dir danken in großer Versammlung,
vor zahlreichem Volk dich loben.19Über mich sollen die sich nicht freuen, die mich voll Lüge befeinden,
nicht mit den Augen zwinkern, die mich grundlos hassen.20Denn was sie reden, dient nicht dem Frieden;
gegen die Stillen im Land ersinnen sie listige Pläne.21Sie rissen den Mund gegen mich auf und sagten:
Ha, dir geschieht recht! Wir haben es gesehen mit eigenen Augen.22Du hast es gesehen, HERR. So schweig doch nicht!
HERR, bleib mir nicht fern!23Wach auf, tritt ein für mein Recht,
erwache, mein Gott und mein HERR, um für mich zu streiten!24Verschaffe mir Recht nach deiner Gerechtigkeit, HERR, du mein Gott!
Sie sollen sich über mich nicht freuen.25Lass sie nicht sagen in ihrem Herzen: Ha, das freut uns!
Sie sollen nicht sagen: Wir haben ihn verschlungen.26In Schmach und Schande sollen alle fallen,
die sich über mein Unglück freuen,
in Schmach und Schimpf sollen sich kleiden,
die gegen mich großtun.27Es sollen jubeln und sich freuen,
die wünschen, dass ich im Recht bin.
Sie sollen immer sagen: Groß ist der HERR,
er hat Gefallen am Heil seines Knechts.28Meine Zunge soll von deiner Gerechtigkeit reden,
alle Tage von deinem Lob.
Diese Website verwendet Cookies, um Ihnen die bestmögliche Nutzererfahrung bieten zu können.