Römer 9 | Český ekumenický překlad

— Izrael a Boží vyvolení

1 Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém,

2 že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci.

3 Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.

4 Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení,

5 jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.

6 Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael,

7 ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž ‚z Izáka bude povoláno tvé potomstvo‘, to jest:

8 dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.

9 Slovo zaslíbení zní takto: ‚V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.‘

10 A nejen to: také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka;

11 ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto

12 a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.

13 Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘

14 Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!

15 Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘

16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

17 Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘

18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.

19 Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“

20 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“

21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?

22 Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě,

23 stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě –

24 na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.

25 Jak je psáno u Ozeáše: ‚Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou,

26 a kde bylo řečeno: Vy nejste můj lid, tam budou nazváni syny Boha živého.‘

27 A Izaiáš prohlašuje o Izraeli: ‚Kdyby bylo synů Izraele jako písku v moři, jen zbytek bude zachráněn,

28 neboť Hospodin vykoná svůj soud na zemi rychle a úplně.‘

29 A jak to Izaiáš předpověděl: ‚Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě, bylo by to s námi jako se Sodomou, Gomoře bychom byli podobni.‘

30 Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry;

31 Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl.

32 Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu,

33 jak je psáno: ‚Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.‘

© 2001 Česká biblická společnost

Bible, překlad 21. století

Izrael – Boží vyvolený

1 Říkám pravdu v Kristu, nelžu; i mé svědomí v Duchu svatém potvrzuje,

2 že v srdci nosím hluboký zármutek a neustálou bolest.

3 Přál bych si sám být zavržen od Krista ve prospěch svých bratrů, svých tělesných příbuzných,

4 Izraelitů! Jim totiž patří synovství, sláva i smlouvy, jim byl dán Zákon, bohoslužba i zaslíbení,

5 jejich jsou praotcové a z nich tělesně pochází Kristus, který je nade vším, Bůh požehnaný navěky! Amen.

6 Ale ne že by Boží slovo selhalo. Ne všichni z Izraele jsou totiž opravdu Izrael.

7 Ne všichni jsou jeho dětmi jen proto, že jsou símě Abrahamovo. Říká přece: „Tvé símě bude povoláno v Izákovi.“*

8 To znamená, že Božími dětmi nejsou děti těla, ale za símě se počítají děti zaslíbení.

9 Ono zaslíbení znělo: „V tento čas přijdu a Sára bude mít syna.“*

10 A to není vše. Z téhož muže, našeho otce Izáka, počala Rebeka dva syny.

11 Ještě se nenarodili a neudělali nic dobrého ani zlého – aby se však Boží rozhodnutí opíralo o vyvolení

12 (nešlo totiž o skutky, ale o Toho, který povolává), bylo jí řečeno: „Starší bude sloužit mladšímu.“*

13 Jak je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua jsem však zavrhl.“*

14 Co na to řekneme? Není Bůh nespravedlivý? V žádném případě!

15 Už Mojžíšovi přece řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“*

16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, nebo na tom, kdo se snaží, ale na Bohu, který se smilovává.

17 Faraonovi přece Písmo říká: „Proto jsem tě pozdvihl, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“*

18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, zatvrzuje.

Hrnčíř a nádoby

19 Možná mi řekneš: „Co mu tedy ještě vadí? Copak se někdo vzepřel jeho vůli?“

20 Ale člověče, kdo vůbec jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takhle?“*

21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí.

22 A co když Bůh, ačkoli byl odhodlán projevit svůj hněv a ukázat svou moc, snášel s velikou trpělivostí nádoby hněvu, určené ke zničení?

23 Co když chtěl ukázat bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě,

24 totiž na nás, které povolal nejen z Židů, ale i z pohanů?

25 Jak stojí u Ozeáše: „Ne svůj lid nazvu lidem svým, nemilovanou budu milovat.“*

26 „Na místě, kde slýchali: ‚Nejste můj lid,‘ syny živého Boha se budou jmenovat.“*

27 Izaiáš pak volá ohledně Izraele: „I kdyby synů Izraele bylo jak písku v moři, jen hrstka z nich se zachrání.

28 Hospodin učiní rázný konec, vykoná svůj soud nad zemí.“*

29 A ještě předtím Izaiáš řekl: „Kdyby nám Hospodin zástupů nenechal aspoň símě naživu, už bychom byli jako Sodoma, dopadli bychom jako Gomora!“*

Kámen úrazu

30 Co na to řekneme? Že pohané, kteří o spravedlnost neusilovali, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti z víry.

31 Izrael usiloval plnit Zákon, jenž měl vést ke spravedlnosti, ale tohoto cíle nikdy nedosáhl.

32 Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků. Narazili na kámen úrazu,

33 jak je psáno: „Hle, pokládám na Sionu kámen úrazu a skálu pohoršení; kdokoli však v něj věří, se jistě nezklame.“*

© 2009, 2015, 2017, 2020 Biblion, z.s. Version 2020.2.28