Hiob 31 | Bible Kralická

1 Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?

2 Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?

3 Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?

4 Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?

5 Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:

6 Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.

7 Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:

8 Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.

9 Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:

10 Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.

11 Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.

12 Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.

13 Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?

14 Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?

15 Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?

16 Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?

17 A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?

18 Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.

19 Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?

20 Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?

21 Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:

22 Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.

23 Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.

24 Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?

25 Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?

26 Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,

27 Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?

28 I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.

29 Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?

30 Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.

31 Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?

32 Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.

33 Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?

34 A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.

35 Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.

36 Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.

37 Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.

38 Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,

39 Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:

40 Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. [ (Job 31:41) Skonávají se slova Jobova. ]

Public Domain

Český ekumenický překlad

— Očistná přísaha

1 „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?

2 Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin?

3 Zdali ne bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností?

4 Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky?

5 Jestliže jsem licoměrně jednal a moje noha spěchala za lstí,

6 ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost.

7 Jestliže se můj krok odchýlil z cesty a mé srdce si šlo za mýma očima nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních,

8 ať jiný sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni.

9 Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha,

10 ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní.

11 Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení,

12 byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy, který do kořenů zničí všechnu mou úrodu.

13 Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně, když se mnou vedli spor,

14 co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat?

15 Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho, nebyl to týž, který nás připravil v lůně?

16 Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději

17 a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl –

18 ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce, také vdovu jsem od života své matky vodil –,

19 jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu, že se ubožák čím přikrýt nemá,

20 jestliže mi jeho bedra nežehnala za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat,

21 jestliže má ruka hrozila sirotkovi, ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci,

22 ať mi odpadne lopatka od ramene a paže se mi vylomí z kloubu.

23 Propadl bych jistě strachu, bědám Božím, na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností.

24 Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato, třpytivému zlatu říkal: ‚V tebe doufám,‘

25 jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný, že má ruka nabyla úctyhodného jmění,

26 jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září, a měsíc, jak skvostně pluje po obloze,

27 a mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých ústjim rukou poslal,

28 i to by byla nepravost hodná odsouzení, neboť bych tím zapřel Boha shůry.

29 Jestliže jsem se radoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl, a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého –

30 vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit, nevyprošoval jsem si pro něho kletbu,

31 lidé z mého stanu si nestěžovali: ‚Kéž by nám dal trochu masa, nejsme syti,‘

32 cizinec nezůstával přes noc venku, pocestnému jsem otvíral dveře –,

33 jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval, nepravost svou tajně uložil v své hrudi,

34 že bych se byl lekal početného davu a že bych se opovržení lidských čeledí děsil, pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří.

35 Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel! Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví. Můj odpůrce sepsal zápis.

36 Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec.

37 O každém svém kroku mu povím, jako vévoda přistoupím k němu.

38 Jestliže má půda proti mně křičela a její brázdy přitom plakaly,

39 jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení a její vlastníky odbýval,

40 ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“ Zde končí Jóbova slova.

© 2001 Česká biblická společnost