Hiob 10 | Bible Kralická

1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

Public Domain

Český ekumenický překlad

— Výčitky Všemocnému

1 Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše.

2 Řeknu Bohu: Za svévolníka mě nepokládej, dej mi vědět, proč vedeš spor se mnou.

3 K čemu je ti dobré, že mě týráš? Zprotivil se ti výtvor tvých rukou, že dáváš zářit záměrům svévolníků?

4 Cožpak máš tělesné oči, což se díváš stejně jako člověk?

5 Jsou tvoje dny jako dny člověka, léta tvá jako dny muže,

6 že vyhledáváš můj přečin a že pátráš po mém hříchu?

7 Vždyť víš, že svévolník nejsem a že nikdo nevysvobodí z tvé ruky.

8 Tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy, a teď najednou mě hubíš.

9 Prosím, upamatuj se, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach.

10 Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko a jako sýr nenechal srazit?

11 Přioděl jsi mě kůží a masem, propletls mě šlachami a kostmi,

12 nakládal jsi se mnou milosrdně, dals mi život a tvůj dohled střežil mého ducha.

— Bůh je Jóbovi nepřítelem

13 Ale ve svém srdci ukryls toto – bylo to tvým úmyslem, to vím – :

14 že proti mně budeš ve střehu, jestliže zhřeším, že nenecháš bez trestu můj přečin.

15 Běda mně, kdybych byl svévolně jednal! Ač jsem spravedlivý, hlavu nepozvedám, hanbou přesycen vidím své pokoření.

16 Kdybych se pozvedal, jak lev bys mě honil, svoji divuplnou moc bys opět na mně zjevil.

17 Stavěl bys proti mně nové svědky, stupňoval své roztrpčení na mě, vystřídaly by se u mne celé voje.

18 Proč jsi mě vyvedl z matčina lůna! Kéž bych byl zhynul a žádné oko mě nespatřilo.

19 Byl bych, jako bych nikdy nebyl, byl bych nesen ze života matky k hrobu.

20 Což není mých dnů tak málo? Kéž by toho nechal a odstoupil ode mne, abych trochu okřál,

21 dřív než půjdu tam, odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti,

22 do země temné jak mračno, do šera smrti, kde není řádu, kde záblesk svítání je jako mračno.“

© 2001 Česká biblická společnost