Psalm 104 | Bible Kralická

1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

Public Domain

Český ekumenický překlad

DOBROŘEČ, MÁ DUŠE, HOSPODINU!

1 Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký, oděl ses velebnou důstojností.

2 Halíš se světlem jak pláštěm, rozpínáš nebesa jako stanovou plachtu.

3 Mezi vodami si kleneš síně, z mračen si vůz činíš a vznášíš se na perutích větru.

4 Z vichrů si činíš své posly, z ohnivých plamenů sluhy.

5 Zemi jsi založil na pilířích, aby se nehnula navěky a navždy.

6 Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem. Nad horami stály vody;

7 pohrozils a na útěk se daly, rozutekly se před tvým hromovým hlasem.

8 Když vystoupila horstva, klesly do údolí, do míst, která jsi jim určil.

9 Mez, kterou jsi stanovil, už nepřekročí, nepřikryjí znovu zemi.

10 Prameny vysíláš do potoků, které mezi horami se vinou.

11 Napájejí veškerou zvěř polí, divocí osli tu hasí žízeň.

12 Při nich přebývá nebeské ptactvo, ozývá se v ratolestech.

13 Ze svých síní zavlažuješ hory, země se sytí ovocem tvého díla.

14 Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb.

15 Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly.

16 Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil.

17 A tam hnízdí ptactvo, na cypřiších má domov čáp.

18 Horské štíty patří kozorožcům, skaliska jsou útočištěm pro damany.

19 Učinil jsi měsíc k určování času, slunce ví, kdy k západu se schýlit.

20 Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří;

21 lvíčata řvou po kořisti, na Bohu se dožadují stravy.

22 Slunce vychází a stahují se, v doupatech se ukládají k odpočinku.

23 Člověk vyjde za svou prací a koná službu až do večera.

24 Jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine! Všechno jsi učinil moudře; země je plná tvých tvorů.

25 Tu je veliké a širé moře: hemží se v něm nespočetných živočichů maličkých i velkých,

26 plují po něm lodě. Vytvořil jsi livjátana, aby v něm dováděl.

27 A to vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm;

28 rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým.

29 Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí.

30 Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.

31 Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla.

32 Shlédne na zemi a ta se třese, dotkne se hor a kouří se z nich.

33 Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu.

34 Kéž mu je příjemné moje přemítání! Hospodin je moje radost.

35 Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž svévolníci nejsou! Dobrořeč, má duše, Hospodinu! Haleluja.

© 2001 Česká biblická společnost