Numeri 11 | Český ekumenický překlad

Český ekumenický překlad

— Reptání lidu - Lid je trestán, že touží po egyptské hojnosti. Mojžíš dostává na pomoc sedmdesát starších.

1 Lid si začal Hospodinu stěžovat na těžkosti. Hospodin to slyšel a vzplanul hněvem. Tu vyšlehl mezi nimi Hospodinův oheň a pohltil okraj tábora. 2 Lid volal k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš k Hospodinu a oheň uhasl. 3 Proto pojmenovali ono místo Tabéra (to je Spáleniště), že mezi nimi vyšlehl Hospodinův oheň. 4 Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost. Rovněž Izraelci začali znovu s pláčem volat: „Kdo nám dá najíst masa? 5 Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. 6 Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu.“ 7 Mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice. 8 Lid ji chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem. 9 Když v noci padala na tábor rosa, padala na něj i mana. 10 Mojžíš slyšel, že lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, čeleď vedle čeledi. Hospodin vzplanul velikým hněvem. I Mojžíš na to hleděl s nevolí 11 a vyčítal Hospodinu: „Proč zacházíš se svým služebníkem tak zle? Proč jsem u tebe nenalezl milost, žes na mě vložil všechen tento lid jako břímě? 12 Copak jsem všechen tento lid počal já? Copak jsem ho porodil já, že mi říkáš: Nes jej v náručí, jako chůva nemluvňátko, do země, kterou jsi přisáhl dát jeho otcům? 13 Kde vezmu maso, abych je dal všemu tomuto lidu? Volají ke mně s pláčem: ‚Dej nám maso, chceme jíst.‘ 14 Nemohu sám unést všechen tento lid, je to nad mé síly. 15 Když už se mnou chceš takto jednat, raději mě zabij, jestliže jsem u tebe nalezl milost, abych se nemusel dívat na svoje trápení.“ 16 Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Shromažď mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Vezmi je ke stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. 17 Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. 18 A lidu řekneš: Posvěťte se pro zítřek. Budete jíst maso, protože jste s pláčem volali k Hospodinu: ‚Kdo nám dá najíst masa? Jak dobře nám bylo v Egyptě!‘ Hospodin vám dá maso a najíte se. 19 Nebudete je jíst jen jeden den, ani dva dny, ani pět dní, ani deset dní, ba ani dvacet dní, 20 ale po celý měsíc, až vám poleze z chřípí a zhnusí se vám. To proto, že jste zavrhli Hospodina, který je mezi vámi, když jste před ním s pláčem volali: ‚Proč jsme jen odešli z Egypta?‘“ 21 Mojžíš namítl: „Šest set tisíc pěších je v lidu, uprostřed něhož jsem, a ty řekneš: ‚Dám jim maso a budou jíst po celý měsíc!‘ 22 To se pro ně budou porážet ovce a skot, aby se na všechny dostalo? Nebo se pro ně vychytají všechny ryby v moři, aby se na všechny dostalo?“ 23 Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Což ruka Hospodinova je na to krátká? Hned uvidíš, uskuteční-li se mé slovo, nebo ne.“ 24 Mojžíš tedy vyšel ven a oznámil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát mužů ze starších lidu a rozestavil je kolem stanu. 25 Hospodin sestoupil v oblaku, promluvil k němu a odebral z ducha, který byl na něm, a dal jej těm sedmdesáti starším. Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy. 26 Dva muži však zůstali v táboře, jeden se jmenoval Eldad a druhý Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. 27 Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ 28 Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ 29 Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ 30 Potom se Mojžíš odebral s izraelskými staršími do tábora. 31 Vtom se zvedl vítr seslaný Hospodinem, přihnal od moře křepelky a rozhodil je po táboře, asi do vzdálenosti jednodenní cesty na tu i na onu stranu kolem tábora, do výše kolem dvou loket nad zemí. 32 Lid se hned pustil do sbírání křepelek a sbíral je po celý den i po celou noc a po celý příští den; i ten, kdo nasbíral málo, měl deset chómerů. Rozložili si je okolo tábora. 33 Ještě měli v zubech maso, ještě nebylo ani rozžvýkáno, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a počal lid bít převelikou ranou. 34 Proto dali tomu místu jméno Kibrót-taava (to je Hroby žádostivosti), že tam pohřbili z lidu ty, kdo propadli žádostivosti. 35 Z Kibrót-taavy táhl lid do Chaserótu. A v Chaserótu zůstali.

Bible, překlad 21. století

Těžkosti

1 Lid si pak před Hospodinem začal stěžovat na těžkosti. Když to Hospodin uslyšel, vzplanul hněvem. Hospodinův oheň vyšlehl proti nim a pohltil okraj tábora. 2 Lid tedy volal k Mojžíšovi, a když se Mojžíš modlil k Hospodinu, oheň uhasl. 3 To místo nazvali Tabera, Spáleniště, neboť tam proti nim vyšlehl Hospodinův oheň.

Vzpoura kvůli masu

4 Chátry přimíšené k nim se pak zmocnila lačnost. Synové Izraele se k nim připojili a dali se znovu do pláče: „Kdo nás nakrmí masem? 5 Vzpomínáme na ryby, které jsme v Egyptě jedli zadarmo, na okurky a melouny, na pórek, cibuli a česnek. 6 Teď máme jen vyprahlé krky a v dohledu nic než ta mana!“^[1] 7 Mana byla jako semeno koriandru a barvou připomínala vonnou pryskyřici. 8 Lid ji vycházel sbírat, potom ji mleli ručním mlýnkem nebo drtili v moždíři, vařili v hrnci nebo z ní pekli chlebové placky. Chuť měla šťavnatou jako čerstvý olej. 9 Když na tábor v noci padala rosa, mana padala s ní. 10 Mojžíš tedy slyšel, jak lid pláče, každý u vchodu do svého stanu, jeden rod za druhým. Hospodin vzplanul velikým hněvem. Mojžíš byl z toho nešťastný 11 a řekl Hospodinu: „Proč jsi na svého služebníka tak zlý? Čím jsem se ti znelíbil, žes mne obtěžkal celým tímto lidem? 12 Byl jsem to já, kdo je všechny počal? Byl jsem to já, kdo ten lid zplodil, že mi říkáš: ‚Nes jej v náručí, jako nosí chůva nemluvně‘? Jak je mám vést do země, kterou jsi s přísahou slíbil jejich otcům? 13 Kde mám vzít maso pro všechen tento lid? Vždyť na mě s pláčem naléhají: ‚Dej nám maso, chceme jíst!‘ 14 Sám je všechny neunesu, je to nad mé síly! 15 Chceš-li se mnou jednat takto, prokaž mi prosím laskavost a raději mě zabij. Už se nemohu dívat na své neštěstí!“ 16 Hospodin Mojžíšovi řekl: „Shromáždi mi z izraelských stařešinů sedmdesát mužů, které znáš jako stařešiny a správce lidu. Vezmi je ke Stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. 17 Já sestoupím a budu tam s tebou mluvit. Tehdy vezmu z Ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně, aby nesli břímě lidu s tebou a nemusel jsi je nést sám. 18 Lidu řekni: Posvěťte se pro zítřek. Budete jíst maso, neboť jste před Hospodinem naříkali: ‚Kdo nám dá najíst masa? To jsme se měli lépe v Egyptě!‘ Hospodin vás tedy nakrmí masem. 19 Nebudete ho jíst jeden nebo dva dny, pět, deset nebo dvacet dní, 20 ale celý měsíc. Poleze vám z chřípí a zhnusí se vám, protože jste zavrhli Hospodina, který je uprostřed vás, a naříkali jste před ním: ‚Proč jsme jen odešli z Egypta?‘“ 21 Mojžíš ale namítl: „Lid kolem mě čítá šest set tisíc pěších, a ty říkáš: ‚Dám jim masa, že budou jíst celý měsíc!‘ 22 Má se snad pro ně pobít všechen brav a skot, aby měli dost? Mají se pro ně vylovit všechny ryby z moře, aby měli dost?“ 23 „Je na to snad Hospodinova ruka krátká?“ odpověděl Hospodin Mojžíšovi. „Teď uvidíš, zda se mé slovo při tobě naplní, nebo ne.“ 24 Mojžíš tedy vyšel ven a vyřídil Hospodinova slova lidu. Shromáždil sedmdesát stařešinů z lidu a postavil je okolo Stanu. 25 Tehdy Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil s ním. Vzal z Ducha, který byl na Mojžíšovi, a udělil jej těm sedmdesáti stařešinům. Jakmile na nich Duch spočinul, prorokovali, ale pak už nikdy. 26 Dva muži ovšem zůstali v táboře; jeden se jmenoval Eldad a druhý Medad. Protože byli na seznamu, spočinul Duch i na nich (ačkoli nevyšli ke Stanu), a tak prorokovali v táboře. 27 Jeden mládenec přiběhl a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v táboře.“ 28 Jozue, Nunův syn, který byl od mládí Mojžíšovým pomocníkem,^[2] na to řekl: „Mojžíši, pane můj, zabraň jim v tom!“ 29 Mojžíš mu odpověděl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin udělil svého Ducha!“ 30 A tak se Mojžíš se stařešiny Izraele vrátil do tábora. 31 Vtom se zvedl vítr od Hospodina, přivál od moře křepelky a zasypal jimi tábor ze všech stran, na jeden den cesty široko daleko, do výše kolem dvou loktů^[3] od země. 32 Lid pak byl celý den a celou noc a celý následující den na nohou a sbíral křepelky. Kdo nasbíral nejméně, měl jich deset chomerů,^[4] takže si je rozprostřeli po celém táboře. 33 Ještě měli maso v zubech, ještě ho ani nerozžvýkali, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a udeřil na lid přetěžkou ranou. 34 To místo pak dostalo jméno Kibrot-hataava, Hroby lačnosti, neboť tam pohřbili lidi propadlé lačnosti. 35 Z Kibrot-hataavy pak lid vytáhl do Chacerotu a v Chacerotu zůstali.

Bible Kralická

1 I stalo se, že lid ztěžoval a stýskal sobě, cožse nelíbilo Hospodinu. Protož, slyše to Hospodin, rozhněval se náramně, a roznítil se proti nim oheň Hospodinův, a spálil zadní díl vojska. 2 Tedy volal lid k Mojžíšovi. I modlil se Mojžíš Hospodinu, a uhasl oheň. 3 I nazval jméno místa toho Tabbera; nebo rozpálil se proti nim oheň Hospodinův. 4 Lid pak k nim přimíšený napadla žádost náramná; a obrátivše se, plakali i synové Izraelští a řekli: Kdo nám to dá, abychom se masa najedli? 5 Rozpomínáme se na ryby, jichž jsme dosti v Egyptě darmo jídali, na okurky a melouny, též na por, cibuli a česnek. 6 A nyní duše naše vyprahlá, nic jiného nemá, kromě tu mannu před očima svýma. 7 (Manna pak byla jako semeno koliandrové, a barva její jako barva bdelium. 8 I vycházíval lid, a sbírali a mleli žernovy, neb tloukli v moždířích, a smažili na pánvici, aneb koláče podpopelné dělali z ní; chut pak její byla jako chut nového oleje. 9 Když pak sstupovala rosa na vojsko v noci, tedy sstupovala také i manna). 10 Tedy uslyšel Mojžíš, an lid pláče po čeledech svých, každý u dveří stanu svého. Pročež roznítila se prchlivost Hospodinova náramně; Mojžíšovi to také těžké bylo. 11 I řekl Mojžíš Hospodinu: Proč jsi tak zle učinil služebníku svému? Proč jsem nenalezl milosti před očima tvýma, že jsi vložil břímě všeho lidu tohoto na mne? 12 Zdaliž jsem já počal všecken lid tento? Zdali jsem já zplodil jej, že mi díš: Nes jej na rukou svých, jako nosí chůva děťátko, do země té, kterouž jsi s přísahou zaslíbil otcům jejich? 13 Kde mám nabrati masa, abych dal všemu lidu tomuto? Nebo plačí na mne, řkouce: Dej nám masa, ať jíme. 14 Nemohuť já sám nésti všeho lidu tohoto, nebo jest to nad možnost mou. 15 Pakli mi tak dělati chceš, prosím, zabí mne raději, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, abych více nehleděl na trápení své. 16 Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Shromažď mi sedmdesáte mužů z starších Izraelských, kteréž znáš, že jsou starší v lidu a správcové jeho; i přivedeš je ke dveřím stánku úmluvy, a státi budou tam s tebou. 17 A já sstoupím a mluviti budu s tebou, a vezmu z ducha, kterýž jest na tobě, a dám jim. I ponesou s tebou břímě lidu, a tak ty ho sám neponeseš. 18 Lidu pak díš: Posvěťtež se k zítřku,a budete jísti maso; nebo jste plakali v uších Hospodinových, řkouce: Kdo nám dá najísti se masa? Jistě že lépe nám bylo v Egyptě. I dá vám Hospodin masa, a budete jísti. 19 Nebudete toliko jeden den jísti, ani dva, ani pět, ani deset, ani dvadcet, 20 Ale za celý měsíc, až vám chřípěmi poleze, a zoškliví se, proto že jste pohrdli Hospodinem, kterýž jest u prostřed vás, a plakali jste před ním, říkajíce: Proč jsme vyšli z Egypta? 21 I řekl Mojžíš: Šestkrát sto tisíců pěších jest tohoto lidu, mezi nimiž já jsem, a ty pravíš: Dám jim masa, aby jedli za celý měsíc. 22 Zdali ovcí a volů nabije se jim, aby jim postačilo? Aneb zdali všecky ryby mořské shromáždí se jim, aby jim dosti bylo? 23 Tedy řekl Hospodin Mojžíšovi: Zdali ruka Hospodinova ukrácena jest? Již nyní uzříš, přijde-li na to, což jsem mluvil, čili nic. 24 Vyšed tedy Mojžíš, mluvil lidu slova Hospodinova, a shromáždiv sedmdesáte mužů z starších lidu, postavil je vůkol stánku. 25 I sstoupil Hospodin v oblaku a mluvil k němu, a vzav z ducha, kterýž byl na něm, dal sedmdesáti mužům starším. I stalo se, když odpočinul na nich ten duch, že prorokovali, ale potom nikdy více. 26 Byli pak zůstali v staních dva muži, jméno jednoho Eldad, a druhého Medad, na nichž také odpočinul duch ten, nebo i oni napsani byli, ačkoli nevyšli k stánku. I ti také prorokovali v staních. 27 Tedy přiběh služebník, oznámil to Mojžíšovi, řka: Eldad a Medad prorokují v staních. 28 Jozue pak, syn Nun, služebník Mojžíšův, jeden z mládenců jeho, dí k tomu: Pane můj, Mojžíši, zabraň jim. 29 Jemuž odpověděl Mojžíš: Proč ty horlíš pro mne? Nýbrž ó kdyby všecken lid Hospodinův proroci byli, a aby dal Hospodin ducha svého na ně! 30 I navrátil se Mojžíš do stanů s staršími Izraelskými. 31 Tedy strhl se vítr od Hospodina, a zachvátiv křepelky od moře, spustil je na stany tak široce a dlouze, co by mohl za jeden den cesty ujíti všudy vůkol táboru, takměř na dva lokty zvýší nad zemí. 32 Protož vstav lid, celý ten den a celou noc, i celý druhý den shromažďovali sobě ty křepelky; a kdož nejméně nashromáždil, měl jich s deset měr. I rozvěšeli je sobě pořád okolo stanů. 33 Ještě maso vězelo v zubích jejich, a nebylo právě sžvýkáno, když hněv Hospodinův vzbudil se na lid. I ranil Hospodin lid ranou velikou náramně. 34 Protož nazváno jest jméno místa toho Kibrot Hattáve; nebo tu pochovali lid, kterýž žádal masa. 35 I bral se lid z Kibrot Hattáve na poušť Hazerot, a pozůstali v Hazerot.

New International Version

Fire from the Lord

1 Now the people complained about their hardships in the hearing of the Lord, and when he heard them his anger was aroused. Then fire from the Lord burned among them and consumed some of the outskirts of the camp. 2 When the people cried out to Moses, he prayed to the Lord and the fire died down. 3 So that place was called Taberah,^[1] because fire from the Lord had burned among them.

Quail from the Lord

4 The rabble with them began to crave other food, and again the Israelites started wailing and said, ‘If only we had meat to eat! 5 We remember the fish we ate in Egypt at no cost – also the cucumbers, melons, leeks, onions and garlic. 6 But now we have lost our appetite; we never see anything but this manna!’ 7 The manna was like coriander seed and looked like resin. 8 The people went around gathering it, and then ground it in a hand-mill or crushed it in a mortar. They cooked it in a pot or made it into loaves. And it tasted like something made with olive oil. 9 When the dew settled on the camp at night, the manna also came down. 10 Moses heard the people of every family wailing at the entrance to their tents. The Lord became exceedingly angry, and Moses was troubled. 11 He asked the Lord, ‘Why have you brought this trouble on your servant? What have I done to displease you that you put the burden of all these people on me? 12 Did I conceive all these people? Did I give them birth? Why do you tell me to carry them in my arms, as a nurse carries an infant, to the land you promised on oath to their ancestors? 13 Where can I get meat for all these people? They keep wailing to me, “Give us meat to eat!” 14 I cannot carry all these people by myself; the burden is too heavy for me. 15 If this is how you are going to treat me, please go ahead and kill me right now – if I have found favour in your eyes – and do not let me face my own ruin.’ 16 The Lord said to Moses: ‘Bring me seventy of Israel’s elders who are known to you as leaders and officials among the people. Make them come to the tent of meeting, that they may stand there with you. 17 I will come down and speak with you there, and I will take some of the power of the Spirit that is on you and put it on them. They will share the burden of the people with you so that you will not have to carry it alone. 18 ‘Tell the people: “Consecrate yourselves in preparation for tomorrow, when you will eat meat. The Lord heard you when you wailed, ‘If only we had meat to eat! We were better off in Egypt!’ Now the Lord will give you meat, and you will eat it. 19 You will not eat it for just one day, or two days, or five, ten or twenty days, 20 but for a whole month – until it comes out of your nostrils and you loathe it – because you have rejected the Lord, who is among you, and have wailed before him, saying, ‘Why did we ever leave Egypt?’ ” ’ 21 But Moses said, ‘Here I am among six hundred thousand men on foot, and you say, “I will give them meat to eat for a whole month!” 22 Would they have enough if flocks and herds were slaughtered for them? Would they have enough if all the fish in the sea were caught for them?’ 23 The Lord answered Moses, ‘Is the Lord’s arm too short? Now you will see whether or not what I say will come true for you.’ 24 So Moses went out and told the people what the Lord had said. He brought together seventy of their elders and made them stand round the tent. 25 Then the Lord came down in the cloud and spoke with him, and he took some of the power of the Spirit that was on him and put it on the seventy elders. When the Spirit rested on them, they prophesied – but did not do so again. 26 However, two men, whose names were Eldad and Medad, had remained in the camp. They were listed among the elders, but did not go out to the tent. Yet the Spirit also rested on them, and they prophesied in the camp. 27 A young man ran and told Moses, ‘Eldad and Medad are prophesying in the camp.’ 28 Joshua son of Nun, who had been Moses’ assistant since youth, spoke up and said, ‘Moses, my lord, stop them!’ 29 But Moses replied, ‘Are you jealous for my sake? I wish that all the Lord’s people were prophets and that the Lord would put his Spirit on them!’ 30 Then Moses and the elders of Israel returned to the camp. 31 Now a wind went out from the Lord and drove quail in from the sea. It scattered them up to two cubits^[2] deep all around the camp, as far as a day’s walk in any direction. 32 All that day and night and all the next day the people went out and gathered quail. No-one gathered less than ten homers.^[3] Then they spread them out all around the camp. 33 But while the meat was still between their teeth and before it could be consumed, the anger of the Lord burned against the people, and he struck them with a severe plague. 34 Therefore the place was named Kibroth Hattaavah,^[4] because there they buried the people who had craved other food. 35 From Kibroth Hattaavah the people travelled to Hazeroth and stayed there.